Těžký rok

Na obálce posledního Reflexu Andula G. láteříc na poslední rok bulí. Já měl těžký život a je jedno zda-li je dlouhý půl hodiny nebo padesát let. Pořád je to celý život.

Co pere?! Hraje!

Ano, uznávám. Užití imperativu v titulku je podlý a zákeřný trik, kterak se zviditelnit na úkor jiných, mnohdy zajimavějších článků. Jelikož ovšem jiných než mých příspěvků na tomto blogu není ("jazyk neslouží člověku k tomu aby se domluvil, ale aby se vykecal" J.Cimrman) mohu užívati imperativu jak klávesnice ráčí.
Pořídil jsem novou pračku. V domácnosti, kde děti zašpiní oblečení již svým pohledem a kde praní, mnohdy i čistého prádla, je obsesí jejich matky, málokterá pračka vydrží do konce záruční doby (bohužel pro výrobce). Zvědav, co nová bedna dovede jsem neprodleně naplnil buben. Mnohobarevně blikající ovládací panel ve mě vzbudil falešnou představu vlastnictví kokpitu Airbusu. Problém nastal s volbou vhodného programu. Mnoho jich a žádný nenesl název: špinavý hadry. Na co to dělaj, když to neumí vyprat špinavý hadry?! Nakonec to špinavý hadry vypralo a zahrálo jakousi melodii v čínské pentatonice, abych si ty svoje hadry ráčil odnést pryč. Navíc jsem ještě dostal "držťkovou", že nezna pracího procesu, narval jsem tam všechny barvy najednou.

Pan Dolina už pět let v provozu.

Míti vysokorychlostní trať demarkační čarou uprostřed obce logicky znamená dělit občany na dvě kategorie. My co bydlíme za tratí (v dobách před FrancJosef II. se občané dělily na před řekou a za řekou, což je totéž, protože trať vodní tok víceméně kopíruje) jsme přirozeně dehonestováni nálepkou občanů druhé, třetí, zkrátka nižší kategorie. Mimo toto dělení (za které starej Procházka nemůže, řeka tu byla věky věků) má trať i další nevýhody třeba jako hluk. Ale děti trať milují a to tak, že jim mávání na projíždějící soupravu vydrží až do školního věku. A je tomu dnes právě pět let, kdy Anička poprvé mávala na pana Dolinu. Ano, dnes již správně vyslovuje Pendolino, ale to už Dolinovi nikdo neodpáře. Tak ať mu to jezdí. (je to ten nejtižší vlak, který kolem nás projíždí).

Jak jsme opět nevyhořeli.

Kolem páté odpolední, dojda k názoru, že mnou vykonané úsilí na zvýšení HDP dnes již překročilo normu, vydal jsem se k milovanému domovu. Že tak v tu chvíli učinilo téměř 90% obyvatel města mě i motor auta nechávalo chladným a pohled na pokutující policisty ve mě vzbuzoval pocit satisfakce. Vida, že něco není zcela v pořádku vystoupil jsem v garáži z vozu a můj detekčně/analytický nos mě neklamně dovedl do kotelny, kde náš rodinný Dakon vařil asi jako Maracana při jihoamerickém finále. A tak jako Jirka Grygar otvíral okna vesmíru, tak dokořán byla dvířka kotle. Nu což, sjednal jsem nápravu a představil jsem si jak asi pan Okrouhlík, náš pojišťovací agent, právě škytá.

Nikdy nezkoušej přestat chlastat před nadcházejícím víkendem

Přežít víkend bez kapky alkoholu v rodinném kruhu mých dvou dcer dokáže buďto naprostý světec, nebo naprostý abstinent.