Jak tak jeden stárne, mění své zvyky a zájmy. O ztrátě rokenrolu jsem se již zmínil v předchozím příspěvku. Podobné je to pak i filmem. Breakfast at Tiffany's jsem vypnul po dvaceti minutách, jelikož zážitek z Capoteho knihy ani po deseti letech ještě nevyprchal. A divadlo? Posledním hřebíčkem do pomyslné divadelní rakve byl roztrhaný padák pro jednoho z posledních brněnských bardů Jána Sedala. Dnes zajdu jen na balet v Národním, myslím v tom u Janáčka. Nebo do Ponce, když je příležitost.
Prvotní setkání s moderním tancem, které jasně formovalo můj názor, jsem zažil z VHS kazety, půjčené v chomutovském kině Praha. Nejsem Nina Vangeli a proto nedokáži erudovaně hovořit o současné choreografii, jen zkrátka nechápu, proč se prezentovaná synchronizace podobá entropii. Kdyby dotyčný kus tančila jen jedna tanečnice, nebyl by důvod ke stížnostem. Ale když se tři děvčata snaží o stejný pohyb avšak každá trochu jinak, mám dojem jako ze školního představení pro rodiče.
