To, že nám Moravanům odvezli Cajzlové Slovanskou epopej do dnes už bývalého "Milan Knížák Palace", jsem přešel vcelku bez emocí. Posoudím-li vlastním vkusem Alfonse Muchu, tak dám raději přednost Maxi Švabinskému.
Dnes jsem z éteru zaslechl zprávu, že po tomto mega díle zatoužili Japonci. Proč ne. Když si spočtu kolik skleníkových plynů vyprodukují letadla převážející Muchu milovných japonských turistů do Prahy, dá rozum, že ekologičtější bude nechat je prohlédnout si monstróznost u nich doma. Když ovšem dobře zaplatí a pojistí se. Asi padesát mega-ojro (€, pro ty co neznají rakouštinu). Budiž, avšak odborníci dodávají, že hodnota díla je ovšem "nevyčíslitelná".
Takové konstatování je způsobeno tím, že humanitně vzdělaný kunsthistorici měli k matematice vždy nepříliš kladný vztah. "Tak si to spočítejte, vy chytrej", pravil by kurátor z galerie hlavního města. (Galerista z Brna by nejspíš nepoužil výraz "chytrej").
Inu proč ne. Uvážím-li, že občanstvo jemuž by byla upřena část kultury zvlčí a bude náchylnější prostému uvažování, dovede společnost do situací, které bude následně řešit mečem a bambitkou. Spočítáme následné válečné reparace, tak prodejní peněžní hodnota Muchovi Epopeje se bude podobat příslovečné kapce v moři. Abych udělal střídmý odhad, tak celková hodnota včetně úroků na příští generaci mi vychází přibližně na nějakých sto čtyřicet osm trilionů, šedesát šest biliard, tři sta dvanáct biliónů, devět set dvacet tři miliard, šestnáct miliónů, osm set třicet tři tisíc pět set dvacet tři korun českých.
Vyčíslit se dá cokoli, otázkou zůstává, nakolik přesně.
