Intelektuálové

Pročíst kompletně každé vydání čtvrtletníku Revolver Revue není procházka růžovým sadem. "Těžkej kalibr", pravil byl Phil Marlowe. O tom, že tuto kulturní ikonu vytvářejí ti nejryzejší intoši svědčí i složenka na předplatné, kde chybí informace, kolik je třeba zaplatit. Připomíná mi to jednu hlasatelku Českého rozhlasu, jíž doménou byla kultura, ale protože onemocněl kolega, musela jednou přečíst zprávy v celou. Vypadalo to takto:

"A nakonec několik sportovních výsledků: 1:1; 3:2; 0:0; 7:1; 4:5 a 6:3"

Moderní autorita

Volám-li do patra, by šla má dítka k večeři, vrátí se mi jen ignorované ticho. Když však pošlu z iPhonu zprávu na jejich Skype, jsou v jídelně do deseti vteřin. (pardon, sekund, vteřina je jednotkou úhlu). Tak nevím, je to tím, že autoritu převzaly moderní technologie, nebo že mají děti na uších sluchátka?

Tanec

Jak tak jeden stárne, mění své zvyky a zájmy. O ztrátě rokenrolu jsem se již zmínil v předchozím příspěvku. Podobné je to pak i filmem. Breakfast at Tiffany's jsem vypnul po dvaceti minutách, jelikož zážitek z Capoteho knihy ani po deseti letech ještě nevyprchal. A divadlo? Posledním hřebíčkem do pomyslné divadelní rakve byl roztrhaný padák pro jednoho z posledních brněnských bardů Jána Sedala. Dnes zajdu jen na balet v Národním, myslím v tom u Janáčka. Nebo do Ponce, když je příležitost.

Prvotní setkání s moderním tancem, které jasně formovalo můj názor, jsem zažil z VHS kazety, půjčené v chomutovském kině Praha. Nejsem Nina Vangeli a proto nedokáži erudovaně hovořit o současné choreografii, jen zkrátka nechápu, proč se prezentovaná synchronizace podobá entropii. Kdyby dotyčný kus tančila jen jedna tanečnice, nebyl by důvod ke stížnostem. Ale když se tři děvčata snaží o stejný pohyb avšak každá trochu jinak, mám dojem jako ze školního představení pro rodiče.