Možná přijde i dochtor...

Dle poslední stránky v |Respektu je tomu sto padesát let od chvíle, kdy se narodil Lojza Alzheimer. Že si nevybavujete kdo to je? To je váš problém. Ten můj je, že jsem před týdnem někde ztratil slovo. Ne za někoho, normálně jsem ztratil slovo, nevím kde a nevím jak, ale je pryč. Vlastně vím kde bych ho asi našel, určitě je někde v Hegelovi, Kantovi a v Egonu Bondym. Takové slovo totiž nepotřebujete každý den, jako když jdete koupit takový to... do toho, hm... jak tam dělají to...no, víte ne, co myslím?
Takový slovo to je, když chcete vypadat sečtěle a zároveň nevzbudit možnost v druhém zareagovat v případě, že je sečtělejší než vy. No a k...a a je fuč, takový to bylo krásný slovo... Dialektika! Do prdele, teď jsem to našel. Musím ho někam schovat a hlavně nezapomenout kam.

Jak se pejsek s kočičkou utráceli

"Mazlíček" říká Petr Třešňák v dnešním Respektu o tom jak se proměnil vztah městského člověka ke zvířeti za posledních třicet let. Ještě v osmdesátých letech se vážnější zranění zvířete řešilo pouze jedním možným způsobem - utratit. Inu u nás na vsi je to až na výjimky víceméně stejné i dnes, něco o tom vím, neb hraji s veterinářem tenis. Já se však obávám, že pojem "mazlíček" je dnes významový anachronismus. Daleko přesnější považuji titulek z písně Iggyho Popa  - Stroj na lásku "Machine of loving". 

Lidé čím dál tím více ztrácejí schopnost sdílet své city s lidmi, pohodlnější je pro ně pořídit si psa, ten je bude bezmezně milovat aniž by proto museli hnout prstem. 

V sobotu jsem poseděl v hospůdce na ostrůvku a vedle nás na trávníku hlasitě ječelo asi dvanáct, patnáct malých psů. Zjevně nějaký kynologický výlet. Vcelku otravná věc - ten hluk, ale zajímavé mi tom všem kraválu přišlo to, že všichni majitelé těch uječených čoklů byly vlastně majitelky. Ani jeden chlap.

Tak a teď na tom ještě vybudovat nějaký ten odporný business.