Legenda - část poslední: Slavnost

Zralé obilí dělá z rozsévačů žence a končí-li i jejich práce nastává doba slavnosti, neb tvrdá lopota musí být vždy odměněna, aby bylo krásné žít. Krás života bylo užívati každému trochu jinak a žnec, který z jara přivedl do vsi prvního koně, obdivoval se nyní stehnům děvčete, které stejně jako klasy, uzrály právě tohoto léta. Vždy když se sehnula pro otep, ucítil muž tep vřelé krve, která se hnala do všech směrů. Nebylo muži pomoci a nebýt ochrany, kterou zneužíval jsa synem stařešiny, byl by dávno otci děvčat, která se dostala nebezpečně mu blízko, roztrhán na kusy a předhozen vlkům. Žena jeho plakávala často, prosila jej i bohy, ale kurevník kurevníkem zůstal.

Pole obklopovalo okraj lesa jako moře Peloponés a muž s kosou se ztrácel pohledům svých brachů. Ostrý břit popravoval obilí a padlé klasy vábily děvčátko dále za okraj lesa. Muž nechal děvče své práci a seda na zemi, nechal se zamotávat do svých představ odkrytou nahotou jejího klína vždy, když povříslem vázala svazek na zemi. Povšimla si jej až když jí stiskl kyčle, domnívajíc se že jde o hru se zasmála a vysmekla, on jí však stačil chytit za ruku a přitlačil. Bolesti se děvče zaleklo, ale drobné ruce nedalo problém se vysvléknout z obětí mužské pěsti. Bosá chodidla se rozběhla po strništi k lesu, nevěda, že tam lze  úkryt hledat jen stěží. Stromy bránily křiku dolehnout až k uším dalších ženců a kdyby jen přeci, zabránila tomu dlaň muže, který byl hnán pudem a nedokázal se ovládat. Jako hádě se kroutilo mladé tělo v lesní trávě, bránilo se proti něčemu co stejně jednou přijde. Avšak představy čekaly to jindy a jinak a s někým jiným. Síly opouštěly děvčátko rychle, jen sotva znatelná ňadra se zdvíhala po náporem udýchaných plic. Muž korunoval své hanebné vítězství, posadil se na kolena a přes hlavu strhnul si halenu. Když režný hadr visel jen na zápěstí, pohled mužův strnul, vida v houští před sebou tvář. Dlouhé vteřiny hleděli dva obličeje proti sobě, neb i pozorovatel byl překvapen svým náhlým odhalením. Děvče neváhalo a zbytek sil povalil muže na znak a uvolněné sevření darovalo jí svobodu a panenství, tedy alespoň na nějakou tu dobu. Muž se rychle postavil na nohy, avšak najednou nebylo zde ani dívky, ani neznámé tváře v křoví. Kosa ležela daleko v poli, alespoň tak daleko, aby bylo možné uvažovat použít ji proti vetřelci. Toho však již dávno nebylo, ale mohl to snad muž vědět? Bylo třeba zburcovat ostatní, jenže v dáli viděl, jak se lidé shlukují kolem děvčátka a mužové hledí směrem k němu pohledem, který i na dálku značil rozhodnost a nevoli. Ne, nejspíš není to vhodné, nevěřili by mu, vědí co je zač, tušil problémy, ty na které byl již zvyklý, avšak mrzelo jej, že jim bude muset čelit, ačkoli si neužil. Otočil svůj pohled k lesu a ostří stínalo stébla, která v houfech padala. V lese byl klid, nikde živé duše.

Zlaté stvoly obílí měnily se v rukou žen do věnců a ty pak lehávaly na jejich hlavy. Věnců bylo však více než-li ženský hlav a tak zdobily každé místo, kde šlo je pověsit. Největší z nich visel na dlouhém povříslu mezi stodolou a domem vprostřed vsi. Pod věncem stála řada stolů, každý jinak veliký, jinak vysoký. Letos nebylo třeba tolik stoly zdobit věnci jako jiné roky, aby nebylo zjevné, jak málo jídla slavnost nabídne. Letos byla úroda přebohatá, nelze říci však, způsobila to obětní krev z mladého hrdla, nebo jen prostý fakt, že po čtyřech hubených létech přichází jich šest hojných. Vsí vládlo veselí, jen muž s pudy zvířete se u zárubně domu chmuřil, muse poslouchat láteření stařešiny. Pohár už už přetékal a neuteklo by děvče včas, byl by nejspíš muž vyhnán. Nestávalo se tak často, avšak trest to byl horší než-li smrt, neb trval dlouho, než-li tělo vysílením a mrazem pozná, že i jemu je jednou konec. Vyhnanec byl zpravidla vyděděn na podzim, kdy to již od země táhlo, jako důkaz, že občina není tak krutá, aby jej vyhnala v mrazech.

“Bať!” pravil muž, “stalo se něco? Starou belu! Jen se marnotratníte řečmi, slovo ženské je vám bližší, fuj!” odplivl si.

Stařešina jen kroutil hlavou. “To nebude dobré, to nebude”. Síla, jíž by použil by udeřit syna jak nezbedné děcko, již dávno jej opustila. Trápila jej artrotická kyčel a pomyšlení, že nebude již mnoho zim a nevstane už vůbec. Veškeré snahy, přimět syna by byl dobrým mužem a otcem dětí, vniveč přicházely a nebylo rady, nebylo pomoci.

Z malé jámy, vedle té velké obilné, vynesli dva dožínkáři bečku s kvasem. Chlapy se seběhli ochutnat jak vyzrál, ale než stačili všichni si nabrat, ženy je začaly od stolů odhánět, neb nachystáno ještě nebylo. Smích mužů nad pobíháním žen rozohnil ženské velice a kdekterý z mužů odnesl si i nějaký ten pohlavek a pivo vylité do vlasů, avšak to jen vyprovokovalo další chechot a všechno po chvíli jen řvalo smíchy. Hru na kočku a myš nebylo možné vysvětliti drůbeži, která s halasným kvokaním si snažila zachránit krk před prchajícím lidstvem. Syn stařešinův nepozoroval ani tak všeobecný hlahol, jako lýtka děvčete, co se mu včera vysmeklo. V hubě převaloval slámu, která teď zdobila kdejaký kout, ačkoli ta na jeho střeše by si zasluhovala vyměnit, protože dosluhovala. Odvrátil oči ke doškům, které na okraji se zelenaly čerstvou travou a vespod páchly po hnoji. Škleb jeho jakoby pravil, že střeše není možné utéci, kdežto mladým nohám dívčím ano.

“Nununu” vešel starý muž mezi pobíhající mládež tleskaje do dlaní. Rej opadl, protože práce bylo ještě dost a stařešina měl respekt. Takový, jaký jeho nejstarší syn těžko kdy získá. Chování jeho vzbuzoval v otcích děvčat vztek a u ostatních posměch. Ale může otec vyhnat syna, za to že je kurevník? Kyčel jej zabolela a předpovídala měnící se počasí. Posadil se k jednomu stolu. Dvě děvčata posbírala nepořádek po chlapech, slily dva korbele v jeden a postavily jej před starého muže. Pod vousy snad úsměv ani vidět nebylo, ale oči se smály. Každá z jeho dlaní tleskla na jeden dívčí zadek a plesknutí doprovodil výskot a úprk. Ale plácnutí to bylo otcovské, ačkoli otců měla děvčata jiných. Věk a hodnostářské postavení obraly jej o mravy, s nimiž se potýkal jeho syn.

Stoly se počaly plnit a korbel vysychat, odpolední zářijové slunce uspávalo starého muže a ten okamžik, kdy se probral z krátkého spánku, vypadal jako kouzlo, kdy bohyně Lada otevře dlaně a stoly se pokryjí lahodnými pokrmy. Na opačné straně dlouhé řady stolů, tam kde stařešina viděl již jen mlhu, se ozvaly gusle a zpěv. Slavnost konce léta začala. Lid zemědělský odbíhal od stolů k tanci a zpět. Jen několik málo, jimž v tanci překážela hůl, zůstali poblíž vousáče, radujíce se z života alespoň jídlem a pitím. Děti se honili a pod stoly, jejichž vratkost skýtala nebezpečí, že koláče spadnou do prachu a ten čin bude odměněn pohlavky a rudou řití. Avšak dětský pláč lehce zanikne v halasu zpěvu a muziky a navíc netrvá dlouho, neb prostoru k hraní je i jinde dost.

Země toho roku podarovala její obdělávače hojně a kvasu a medoviny bylo dosti na to, aby každému přinesla pocit náhlé volnosti. Jinochům krom tváří počala hořet i lýtka a děvčata shledávala svá “ne” dosti pošetilými. Muž, jehož touha po ženském klíně byla trvalá, se rmoutil, protože alkohol mu jeho zvířecí pud znásobil, ale možnost ukořistit voňavé lůno v těchto místech byla pramalá. Chlípník věděl, že je třeba vyčkat do soumraku, až většina jinochů, neznalá jak pít, usne pod stoly nebo na hnoji. Jestli takto bude vypadat i jeho oběť, bylo mu fuk. O ženu mu nešlo, stačila mu z ní jen část. Stromy lesa na obzoru začaly rozřezávat slunce na okousané proužky a mezi tanečníky se válel první z mladíků. Ostatní, potěšeni  tím jevem, vzali jej za zápěstí a kotníky a hodili jej za kozím chlívem do rmenu. Od smíchy nadskakujícího se stolu se zvedl pan Přebor, jenž se nesmál a v očích mu byl stud, neb letošního Kvokana vyhrál ten, jemuž dal před léty život. U studny vzal džber a zmizel za rohem chléva, ze kterého mečelo poplašené zvíře. Letošní Kvokan se objevil v mžiku zpět, zmáčený jak vlčák v dešti. Avšak ani voda neměla zázračné účinky a poté co oběhl tanečníky, kteří štítíce se mokrých hadrů rozběhli se do široka, se posadil, nebo spíše sklouzl u zdi domu a zlomen pod lopatkami spal. Děti přinášeli z luk kvítí indiánského léta a zdobili letošního laureáta v alegorický obraz. Neschopnost pohybu ba ani vjemu učinila z něj právě nejoblíbenější dětskou hru. Pan Přebor bolest přebil ve chvíli, kdy na klacku přinesli pečené kance. Hliněný parket se vyprázdnil a utichl i zvuk strun, jen štěbetání žen a brum mužů hlučel vůkol. Když z prasat zbyly jen kosti, nebylo již slunce vidět a tanečníků, zřejmě díky tíze v břiše, ubylo, navzdory vytrvalosti muzikantů, jenž už zase vedli svou. Žena chlípníkova pohlédla směrem pohledu svého muže a nebylo jí třeba nic vysvětlovat. Byla by povolná kdykoli by to její chtěl, dávno již, jestli vůbec někdy, v tom nepociťovala zalíbení nebo rozkoš, ale udělala by cokoli, by zbavila hanby jí a své děti. Jenže muž netoužit osévat jen jedno pole.

“Kam jdeš” ozvala se když se její zvedl od stolu, nespouště zrak od dvojice, která mizela v šeru, kde jsou malá místa pro dvě mladá těla.

“Chcat, to snad ještě můžu, ne?”

“Nelži”. Ihned odvrátila zrak, protože muž napřáhl paži. Byla zvyklá na rány, avšak tato nepadla. Kurevníkův mladší bratr ruku zadržel.

“Co se do toho...” posměšný pohled zasáhl mladšího bratra. “Máš na ní chuť, bratříčku? No tak si jí ochutnej” Ženě se po tvářích rozkutálely slzy studu, muž vytrhl svojí ruku a odešel.

“Prase” křikl mladší za starším bratrem. Stařešina položil ženě na rameno dlaň, ta se mu podívala do zakalujících se očí, položila svou dlaň na jeho a přitiskla je obě hlavou. Švagr ji přikryl rameno druhé na znamení pevnosti rodu. “Ach bohové, pomožte, můžete-li jak.” zašeptal tiše aby jej slyšel jen otec a ona.

Kurevník obcházel stavení a do dlaně vzal poleno jasanu. Za stavením byla již tma a nebýt štěbetání opilého děvčete, nenašel by, kde se milenci skrývají před světem. Ten byl nyní jinde než oni a proto nemohli zaslechnout šustění trávy, které se k nim přibližovalo. Děvče mělo oči zavřené a na nahých prsou držela chlapcovu hlavu, svými prsty česala jeho vlasy a vrcholky jejích ňader mizeli v chlapcových rtech. Těsně před tím, než hlava chlapcova sklouzla jí do klína, se ozvala dutá rána. Medovina zabránila chápat, co se stalo a když se chlapcův nos dotkl citlivého místa, vzdychla. Kurevník odvalil umdleného soka a rozevřel děvčeti stehna, nehodlaje si nechat uniknout příležitost. Vášeň, s kterou mladík opečovával svou milovanou, zvlhla ji natolik, že nebylo těžké vniknout dovnitř, čím děvče uniklo bolesti znásilněných. Snad si ještě neuvědomovala proměny, protože se nebránila a sála rozkoše, kterou v životě zažívala poprvé, protože kvasem otupělý kurevník potřeboval mnohem delší dobu, aby ukojil i sebe. Děvče vykřiklo, a pochopilo, jak chutná malá smrt. To muže podnítilo do většího tempa, protože on byl od cíle ještě daleko. Ponenáhle však přestal. Bylo ticho, žádný zpěv, žádná muzika, jen ticho. Děvče konečně otevřelo oči aby zjistilo, kdo jí přivedl k vrcholu, ale nebyla schopna ani vykřiknout o pomoc. Z míst, odkud měl být slyšet hluk se ozvalo řehtání koně. Jediný kůň ve vsi patřil muži, jenž byl ještě stále napůl v dívce, která mu nepatřila. Vstal proto, zavázal provaz v pase, ale přerušená činnost překážela stále ještě v kalhotách. Než došel doprostřed návsi nebylo na něm na pohled již nic divného. Vesničané tvořili houf za zády svého stařešiny. Navzdory bolesti stál starý muž na nohou. Před houfem popocházel kůň s jezdcem ve zbroji. Kůň kopytem zkoušel, jak pevnou zem má pod nohama. Zbrojnoš si její pevností nebyl jist, ale to patřilo do rizika jeho povolání.

“Hledám koně”, pravil zbrojnoš, aniž by nechal kohokoli položit otázku, co zde pohledává.

“Koně máme jen jediného” pravil starý muž, “Přiveď jej” pokynul synovi a chlípník, který se právě přidal k houfu, bez řečí odešel do stáje.

“Proč hledáš koně, ten náš je poctivě koupený”, děl kmet.

“Zločin, pro který toho koně hledám, nebyla krádež, vážený pane”, pravil zbrojnoš, obhlížeje zbytky jídla na stolech. Čest bránila mu vzít si z cizího, nebyl-li pozván. Kobyla dokráčela k světlům z loučí a zbrojnoš seskočil do prachu. Položil dlaň na hnědé tělo a přejížděl jí po zadku, prohlížeje vypálený cejch.

“To je to co hledám”. Dav zašuměl vzrušením, stařešina se nervózně rozhlížel po svém lidstvu, aby snad někoho nenapadla taková hloupost, aby vztáhli na zbrojnoše ruku. Opilí na to byli dost. Zbrojnoš nesl na svém šatu znaků, se kterými se nebojovalo, kterým bylo nutné se podřídit, ať už byly podmínky jakékoli.

“Koně jsem poctivě koupil od pana Nerada, je to půl roku, můžeme se jej zeptat, musí si mě pamatovat” pravil muž a sebevědomí z něj čišelo.

“Koupils a přivedl?” zeptal se zbrojnoš.

“Ano, tak to bylo, zeptejte se pana Nerada” odvětil chlípník.

“Pana Nerada se již nezeptáme, je mrtvý.” Davem proletělo zděšení, že snad kurevník je i vrah.

“Násilí na ženě je ten zločin, kvůli kterému přicházím,” vyvrátil plané podezření zbrojnoš a vesničanům bylo jasné, že se nemýlí. Dokonce bylo slyšet i uchichtnutí. Žena obviněného propukla v pláč a  vzápětí i čtvero jejích dětí. Stařešina sklopil zrak, nehodlaje nadále za syna orodovat. Avšak ten netuše, že pohár již přetekl, nastavil své drzé čelo, jenž jindy bývá lepší než poplužní dvůr, tento případ byl však výjimkou.

“Ha, co je toto za zločin? Takové problémy si otcové řeší mezi sebou, nepleť se do toho, nejsi-li snad otcem té dívky?”

“Myslil jsem, že budeš zapírat, takové snadné přiznání jsem v pravdě nečekal.” Ve zbrojnošově tváři se objevil neznatelný úsměv. Muž znejistěl a zamrzel se nad zbrklostí svých slov. V tu chvíli z šera vystoupily další čtyři koně. Tři muži v okovaných vestách seskočili a chvatně svázali mužovo zápěstí koženým popruhem.

“Jakým právem” cukal sebou muž.

“Právem nejvyšším” děl mimochodem zbrojnoš a za jeho zády se zastavil kůň s jezdkyní. Muž nepoznal dívku z hvozdu hned, nezajímali jej až tak tváře, ale jiné části dívčích těl.

“Jaký jej čeká trest?” Vykřikl bratr zajatého, doufaje, že tak záhy splněné přání vyřknuté k bohům nebude potřísněno krví. Vinu by pak nikdy ze svého svědomí nesmyl.

“Tvůj trest!” pohlédla dívka se spoustou spletených copánků do tváře muže, jenž si bláhově myslel, že mu to projde. Viník pomalu pozvedl zrak tak, jako telata hledívají do tváře řezníka aby pohlédl do barvy blankytu a téměř neznatelná jizva na hrdle jej zasvědila.

“Jaký bude můj trest? pravil muž tónem dobytčete stojícího před řezníkem.

“Budeš sloužit veškerému svému lidu až do skonání života svého, tvé kroky povedou bohové” pravila kněžna.

“A já” dodala tiše, jen tak pro sebe.

Pět koní s jezdci opouštělo slavnost, zajatec kráčel pěšky. Takto na noc by se tehdy málo kdo vydal. Za vsí se k jezdcům připojilo znuděné vojsko, kterého dnes nebylo třeba.

Ačkoli bylo pro všechny ve vsi dobře, že je chlípník pryč, hudba a zpěv se ten den již neozvaly. Stadice utichly a na jejich slaměné střechy dopadly první kapky deště, na důkaz toho, že bolavá noha starého muže nikdy nelže.

Legenda - část čtvrtá:Vlci

Kovárna stála uprostřed ostatních stavení na malé vyvýšenině, takže z pod žudru bylo vidět na humna. Stavení byla pustá, neb pole si žádala své a po poslední zimě bylo třeba polí nových, protože lidu ve vsi hladem ubylo. Ženy odkládaly nemluvňata k dennímu spánku pod břízu do trav pak se pojily k mužům sklízeti kamení, které urodila zima, aby bylo více místa pro zrno. Uprostřed vsi zůstal jen pan Nerad, když slunce dosáhlo svého a chystalo se ubývat. Bylo třeba rozdělat ohně, neb nástroje byly křehké a kamení velké. I zítra, pozítří a tak do nekonečna bylo třeba starat se, aby hladu bylo co nejméně, když už nebylo v jejich silách zbavit se jej úplně. Pánu Neradově věk již bral dobrý zrak a není divu, že i přes dobrý výhled ze svého místa nespatřil na obzoru postavy. Nebyl ale až tak bez zraku, aby pochopil, že se v místech tišiny cosi hýbá. V dlaních zaměnil měch za kladívko na dlouhém topůrku, to co stálo opřené o perlík, neb bylo ruce nejblíže. Ohrada s koňmi, které byly často na prodej, jelikož pan Nerad dobře věděl jak pomoci hřebci dovnitř a hříběti ven, stála na opačném konci vsi než-li pole. Ržání popohnalo pana Nerada rychleji za stavení, V ohradě bylo sice více koní než cizích mužů, ale i tak byl pan Nerad nerad, že to vidí. Přesila cizích postav zavrhla myšlenku, že by snad mohl použít kladivo jako zbraň, proto zvolil úprk, aby z polí přivolal pomoc. Mužové v ohradě si jeho záměru byli vědomi a dva vetřelci běželi za ním. Věk čtyřiceti a pěti let ubíral skokům starého muže ladnost a rychlost. A tak byly jeho kroky dostiženy mladšími, když se blížil k rozdělanému ohni. Volání dostihlo zemědělce na polích a ti zvedli hřbety své od lopoty a obrátili zraky k domovům pokrytým slámou. Pan Nerad se ve chvílích posledních ohnal nástrojem a silou kováře a jednoho ze zlodějů udeřil do krku. Nápor bolesti povalil zlosyna na bok a ten svým tělem zvrhl výheň. Kousky uhlíků se rozlétly a klestí v rohu kovárny počalo se měnit v dým a po chvíli pak ve žluté jazyky plamenné. Toho však již pan Nerad vidět nemohl, druhý z mužů srazil jej sekerou k zemi a ponechal prach na návsi nasávat se krví kovářovou. Než-li mužové přiběhli z polí bylo v kovárně více ohně, než-li železa a uhlí. Nebylo možné nechat ji jen tak shořet, plameny byly blízko i jiným střechám, proto se přesila zemědělců povážlivě zmenšila o ty, kterým bylo dáno tahat džbery vody ze studny a bránit se tak živlu. Ačkoli mužů ze vsi byla i tak přesila, rozhodli se drancovači postavit se obraně, protože jejich dlaně svíraly zbraně a ruce obránců jen motyky a hrábě. Dřevo pod náporem sekyr umdlévalo a křik obránců přivolával hasiče o pomoc. Agresor se napřáhl k poslednímu úderu a ze vsi mladý muž, ještě panic, poprvé pohlédl smrti přímo do očí. Stín jezdce na zlomek okamžiku přejel po jeho zraku a sekera útočníkova padla do hlíny koňské ohrady a po ní pak i zloděj s hlavou mečem dělenou ve dví. Meč, rychlost koňských kopyt a válečné zkušenosti zbrojnoše ve chvíli ukončily půtky a v koňském výběhu zůstala ležet čtyři těla prostá životů, páté doutnalo pod bývalou kovárnou. Šestý stín rychle zmizel za obzorem.  Starý pan Nerad napůl seděl, napůl ležel u zárubně jednoho z obydlí, obklopen ženami na hlavě mokrý hadr, který se zbarvoval do ruda. Když se zbrojnoš mezi ostatními muži na chovatele koní poptal, měl již ten oči navždy zavřené. Pomyšlení, jak by vše asi dopadlo nebyl by se objevil muž s mečem, zahnalo smutek vesničanů nad skonem stařešiny. Ještě nikdy nikdo nepřišel krást za jasného dne. V noci byla vesnice připravena na náhlou nezvanou návštěvu, jaké se dopřávalo i jiným vsím na tomto břehu řeky, avšak na běsnění ve dne uvyklí nebyli. Na to bylo třeba si ještě zvykat.

 Zbrojnoš cítil jak mu poslání uniká jak studánčí voda mezi mozolnatými prsty. Ani veselí a vděk žen a mužů ze vsi nezbavila jej chmur, jenž vrásnily mu čelo. Slova převozníků ověřil si teď na vlastní oči. Popel, proměněný džběry vody na bláto pokrýval to co zbylo z dílny a nebylo toho mnoho. Bota šmátrala v kaši až našla to, k čemu by směřovala zbrojnošova otázka, bylo by však koho, kdo by na ní dal odpověděl. Vedle kleští a kladiva, jemuž násada ohořela, leželo několik cejchů a jeden z nich zobrazoval tři spletené ryby. 

“To patřilo mému otci”, ozvalo se za zbrojnošem, když si předmět přehazoval v prstech. Zbrojnoš se otočil, mladý muž, jenž ještě před malou chvílí zřel přímo do ostří sekery, měl stejně jako zbrojnoš v očích smutek.

 “Na to jsem se chtěl pana otce zeptat, někomu prodal klisnu s tímto znakem, ale přišel jsem pozdě”.

“Tohoto jara jsme prodali jediný kus”. Zbrojnoš povytáhl obočí. “A já vím komu” pravil jinoch, který se předčasně stal mužem.

Dívka stála u okna tvrze, pozorujíc cestu podél široké řeky. Vítr stříbřil hladinu toku a nebýt spletených do spoust copánků, čechral by i její vlasy. V sále hučeli stařešinové a navzdory do příjemna sluncem ohřátého dne jim na ramenou visely těžké chlupaté kůže, snad na důkaz jejich hodnosti. Překřikovali se a hrozili do neurčita. Medovina a maso dávali děvčeti čas. Mnohá zlá slova byla určena dívce, ta je však sotva vnímala, věděla, že slovy sama nic nezmůže a pohled její doufal ve vysvobození z toho všeho hluku. V zákrutě řeky se objevil jezdec, mladé oči na dálku poznají toho v koho touží a vědíc, že zbrojnoš by se nevracel s nepořízenou, objevil se na tváři děvčete jemný, spiklenecký úsměv. “Teď, teď vám zavřu ty vaše uřvané huby”, šeptala si.

Sál umlkal potichu, ačkoli dívka již několikrát pozvedla paže. Nadobro se rozhostilo ticho, až když vešel zbrojnoš. Jenomže nepokynul své paní, aby jí tak dal znamení na důkaz splnění poslání, by pak mohla oznámit všem co zamýšlí podniknout a udělat. Děvče bylo zpočátku v rozpacích, ale zúžené oči zbrojnoše jí pravily ať posečká. Voják předstoupil před vousaté kožešiny a z ramene sundal hrubý pytel.

 “Stařešinové přislíbili náprav ve smyslu práva, které zde bylo pány vladyky stvrzeno”, pravil zbrojnoš. “Pan Zbyslav slíbil, pan Bořita slíbil i ty pane Soběslave! I ty jsi slíbil, ale slova vaše jen jak včely lítají”

“Co jsme slíbili bylo dodrženo, bylo dodrženo! Lžeš, pse!” Rozohnil se vladyka a tloukl holí do podlahy, sál počal šumět a hučet. Zbrojnoš chytl a pozdvihl dolní cíp pytle, před muže v kožešinách se vyvalily tři useknuté hlavy. Stařešina Soběslav přistoupil a pohlédl do uťatých tváří. Sklopený zrak doprovázel jej k východu tvrze a pak dál až do Libice. Poznal je všechny, všichni byli z jeho rodu, všichni byli předhozeni jako důkaz vladykově lži. Nekonečně dlouhé ticho přeťal dívčin tichý hlas.

“Dostojím svým slibům, ještě před prvním chladem, bohové jsou mi nápomocni” Nebylo ovšem teď jasné, jak děvče chce svým slibům dostát, když bylo nadevše jasné, že s vladykou Soběslavem, tedy i s jeho synem, nelze již dále počítat.

Legenda- část třetí: Ženich

Z otvoru v tvrzi proudil průvan, dobrý vítr, jenž ve vyhřátém prostoru dával volnosti dechu. I tak nedýchalo se děvčeti zlehka, ukažte mi kohokoli, kdo rád čelí otázkám ze zloby se rodících.

“Tvé povinnosti k rodu, má paní, ti nedovolí k slovům takovým, která tvá ústa opouštějí, věz, že Velen, syn Soběslavův musí stanout v čele národa, však si sama tak předpověděla a bohům se vzpírati není radno.” pravil stařešina div si neuplivl. 

“Slova má si po svém vykládáš, Nezamysle, jsi starý a mysl máš mlhavou. Jako bys snad lépe než-li já věděl co já pravím”

Jenže starý muž pravil tak, jak pravila onehdy ona sama. Těžko bylo rozeznat co je věštba a co jen její vrtoch. Dívka by nebyla proti tomuto svazku, znala Velena od dob dětství, v pohledu na svět nikdy se nepřeli. Nebylo v jejím okolí mnoho mužů, jenž by jí, ženě, tak ve všemu rozuměli. Nebýt té chvíle na začátku posledního léta, kdy vydala se dívka s družinou na cestu do Libice, na návštěvu, kterou nikdo nečeká. Zvěsti pravily různě a přesvědčit se bylo potřebné. Avšak zrádce, jakých kolem bývá vždy dost, donesl otci Soběslavu zprávu a vše co mohlo prozradit špatný ten rod Libický, nehodný svého národa, bylo předem uklizeno. 

S prázdnou se tehdy vracela družina, ovšem pochybnosti nemizely. Horké slunce začátku léta zastavilo průvod ve stínu babyk a blízká řeka zlákala děvče k osvěžení. Když už se rozhodla svléknout u tůně šaty zaslechla zvuky, jenž jí nebyly cizí. Schovaná v travách bylo jí dáno uvidět poblíž Velena vprostřed rozkoše. Zvyky té doby nebažily po předmanželském půstu a tak jí pobavilo pomyšlení, že spatří svého nastávajícího s jinou dívkou v poutech nejintimnějších. Ústa jenž líbala jeho rty, prsa i znak mužství však nepatřila děvčeti, ale jinému chlapci. Toho jí její sestra nikdá nespravila a pocit, jenž jí prošel podobný tomu byl co s barvou rudou a bílou v chladném dni zažila. Děvčeti bylo dosti spatřiti divných vlastností mužů už v samém jejím dětství a tak se nedivilo, jen to těžko chápala. Čtyř a půl let teprve, kdy patřila, kterak Ctislav, nevlastní bratr otce jejího popruhem z kravské kůže rozryl tvář Bohdany, své ženy. Tehdá, ještě myslilo děvče, že Bohdana dopustila se špatnosti a tak odvrátila dětské oči z nedůstojné exekuce. A Ctislav si dětského pohledu povšiml a tak povadla jeho slabošská paže a zachránila tak zrak ženě, jenž se připletla do cesty zneuznanému. V době, kdy děvčeti v podpaží počalo rašit strniště, pochopila již, kdo je muž a kdo jen mužský. Slabost mužům neodpouštěla. Věděla, co jsou zač. Podlost trestala bez soucitu. O to větší překvapení jí samotnou stála slabost Velenova. 

Vracela se od řeky, neumytá, zpocená, povadlá a  podvedená tím zvláštním způsobem, jenž lze stěží vyslovit. Rukou chytala větve nivních stromů až došla k družině, poslední větev byla paže zbrojnošova. Paže muže, jenž přislíbil před zraky Peruna chránit děvče tělem i duší, než-li Perun jej nevystřídá jiným. V té chvíli dosáhlo děvče pevného bodu v bažině lidské, jenž svůj tvar v čase mění. Nebylo mnoho těch, kterým bylo možné důvěřovat a skoro nikoho, ke kterému se schoulit. Zbrojnoš byl jedním, ne-li jediným. Miloval svou paní, k vůli ní pojal za ženu tu, která přivedla na svět jeho dvě dcery a syna. Byl dvanáct lét stár, když se děvče, co před ním nyní stálo, narodilo. A od prvních chvil, snad vnukli mu to bohové, či vědmy, stala se jeho chráněncem. Mnoholikrát tahal jí z tůní, když svah jí ujel pod nohama, z pod kopyt koní, které tak milovala, ze spárů žen, které ji nenáviděly. Miloval jí, aniž hnul brvou, aniž by cokoli pravil, aniž by cokoli chtěl.

Děvče se chytlo paže zbrojnoše a pocítilo bezpečí. On jí skýtal jistotu v dobách, kdy si nikdo nemohl být ničím jistý. On byl pevný a navíc muž. Byl její součástí, mnohokrát si chtěla pomyslet proč vlastně? Ale bála se myslit, bála pustit lásku, divokou tu šelmu, z klece.

Když vrátili se na hrad na skále nad řekou byla již dlouho tma, zbrojnoš ulehl mezi své tři děti a ženu a děvče samo na kůže z ovcí. Oba usnuli až nad ránem, jelikož oba přemítali přespříliš.

Legenda - část druhá: Zbrojnoš

Košíkář vrtěl hlavou a bručel pod knírem. Přiběhli dva jinoši a hleděli na obrazec na zemi v písku. Nikdo netušil, čí znak to může být, ale věděli co znamená. Snad jej i někde zahlédli. Muži povětšinou mlčeli a bylo-li třeba slov, tak nanejvýš dvou, tří. Zbrojnoš, ač nenašev odpovědi na svou otázku, zklamán nebyl.

Tady nikdo moc dobytek neznačí, lidé si své poznají. To dál, blízko cizích. řekl muž, s proutím v ruce.

 To zbrojnoš věděl, ale blízko cizích mohlo být kdekoli a ušetřit si čas dobrou radou zdálo se být rozumné. Rady se však nyní nedostávalo a nebe počalo plakat. Zbrojnoš postával pod slaměným krovem hledě na mizející znak, který vykreslil do písku. Oblačné slzy padaly do prachu žíznivé země, kráteříce hranici pod střechou z došek tam, kde z proutí a klacků rodí se nůše a koše, než pružnost materiálu jim vezme slunce.

Snad u Nerada na soutoku, snad tam by věděli.

 I to zbrojnoš věděl, věděl také jestli do večera nezahlédne slunce bude těžko bude hledat cestu k soutoku a najde-li, nepřebrodí.

Dvůr svlékl prašný kabát a oblékl se do blátivé mazlaviny. Kůň postával pod žudrem a zbrojnoš se o něj opíral. Dnes sotva už bude lépe, kovář děl to samé a mávnutí pravé paže zvalo zbrojnoše do chatrče oplácané hlínou. Vlhkost rychle stoupala zdmi a uvnitř domu to vonělo trochu po houbách a tak trochu jako když Soběbor páral zemi kůži. Odér se však brzy vytratil a prostorem zavonělo pálející se dřevo a posléze voda, v níž vřela slepice. Čtyři muži, to byla míra, pro kterou kdysi košíkář udělal stůl a špalek vedle ohniště posloužil hostu kterak židle. Chlapci byli téměř dospělí, proto po vzoru starších mužů neplýtvali slovy, avšak polévku chlemtali jak psi. Brzká deštivá tma zahnala toho večera společnost do suché trávy dříve než kdy jindy.

 Frkání oře vyprostilo zbrojnoše ze sena. Chlad kouřil z úst a nebe se dnilo, aniž by si ponechalo jakýkoli ze včerejších mraků. Avšak chladu přibylo.To skýtalo možnost dostat se na druhý břeh řeky a zároveň neplavat. Voják s košíkářem si vzájemně položili pravé paže na levá ramena a pak odvrátili své zraky každý svým směrem. Před košíkářem se dýmilo z ohniště a před zbrojnošem z lesa.

Zbrojnoš tudy projížděl před třemi slunovraty a věděl, že k brodu již žádného člověka není, jen luka a lesy. Vida však za posledními stromy slaměná přístřeší shledal, že by bylo cestu provádět častěji, neb povinností zbrojnošů bylo vědět a znát zemi, které sloužila jeho paní, a které zase sloužil on. Stavení stála na půl cesty mezi řekou a lesem, ještě notný kus od místa, kde se řeka rozlévá a dává lidem šanci jí překonat. Z pradávného valu nad řekou bylo vidět jak domky, tak i prám na řece. Podívejme, usmál se voják, tak vojsko plánuje přebrodit, aniž by vědělo, že není nutné smáčet koni kopyta. Prám se pomalu blížil k bližšímu břehu, ale nikoho jiného než dvou převozníků nevezl, pasažéři nejspíš putovali stejným směrem jako voják a již zmizeli z dohledu.

 Kol staveních dusalo hlínu šestero dětských chodidel. Drobota se, jakmile spatřila zbrojnoše, shlukla k sukním dvou žen, kterým mateřství ještě nestihlo vzít krásu. Jakmile se zbrojnoš přiblížil na vzdálenost kdy je poznat barva očí, zasvítily bílými zuby a zastrčily si pramen vlasů za uši. Zbrojnoš nechal koni holá záda a uvázal jej ke stromu, Stavení byla mladá, chatrná, jen z proutí pomazaného hlínou a snopy na střeše. Kdyby jej snad uvázal k domu a náhodou se objevila kobyla, nebylo by pod čím mladé rodině složit hlavu. A ty tu žily dvě, za domky byly malé záhony a mezi nohama se proplétaly slepice. Jedna z žen podala vojákovi džběr s vodou a ten bez řečí přijal.

Přijel bych častěji, kdybych znal co zde naleznu.

Z pod plavých vlasů zazněl chichot a ta druhá vrátila slova.

Těžko jste mohl vědět, jsme tu sotva dvě jara.

A kdepak jinde rostou tak krásná děvčata? chichot rychle pominul, jakmile té sdílnější zmizel úsměv z tváře. Tam již není ničeho, ves shořela, jen pár nás stihlo prchnout. Od řeky přicházeli muži a zbrojnoš jim, který jim z dálky hleděl do očí se naposledy zeptal:

Co stojí převést na druhý břeh.

 Vejce, med, byliny, co kdo nese. Zbrojnoš už neviděl která z žen mu odpověděla, protože vykročil mužům vstříc. Zastavili se dva kroky od sebe a drobně pokyvovali hlavami.

Nemám ni slepic, ni ovoce bych zaplatil za převoz, mohu dát však to.  Otevřel dlaň a podal muži vlevo kovový plíšek ve tvaru misky. Převozníci se oba zasmáli, potěšeni nad dobrým výdělkem. 

Ale převezete mě i zpátky, za den, nejpozději dva půjdu směrem opačným. Křičel zpovzdálí zbrojnoš, kterak odepínal koně od stromu. Od chatrčí dvě ženy a tři děti pozorovali vor, kterak se bidly brání proudu řeky. Ženy si prsty česaly kadeře za uši, neb jižní vítr zaplétal prameny vlasů a kazil jim tak výhled. Široká gesta mužských rukou vypovídala mnohé o tom, co si muži uprostřed řeky povídají, avšak zbrojnoš zůstával klidný, jen pozorně naslouchal, občas se zeptal, ale to už z valu nad řekou nebylo s to pozorovat. Voda byla temná, a občas otevřela hladová ústa točícího se víru.

Zachmuřený pohled muže ve zbroji vypovídal o starostech, které se připojily ke stávajícím po hovoru s muži na řece. Ano, již dříve podobné zvěsti bylo možné zaslechnouti, ale vždy stařešinové přislíbili, vždy přislíbili. Slibem nezarmoutíš, pomyslil si zbrojnoš a když dvakrát slíbíš, jako bys dal. Nebýt na druhé straně řeky, nejspíš by se hned vrátil, neb pochyby o řečech starých mužů byly velké a poslání, které jej dovedlo až sem nepovažoval v porovnáním s nejnovějším poznáním za tak důležité, hmm, ženské starosti?! Hned jak to v duchu vyslovil se za svá slova zastyděl, vždyť on byl ten, jenž paní svou chránil proti zlým jazykům mužů, ať už slovy, nebo i mečem.

Avšak teď snad mohl ještě navštívit místo, kde by snad zvěděl to, co paní jeho žádala poznat. Místa, která navštívil před notnou dobou byla nedaleko a kdyby měl srdce zbytečně hnát koně, hodina by stačila, aby dosáhl dílčího cíle. Avšak neznaje tak přesného časového pojmu, jakou je hodina, nechal zbrojnoš svého koně svému tempu, pouze se kabonil, když se mu snad chtělo zastavit u meze s kyselou travou. Tu ostruhy koni připomněly jeho postavení v lidské smečce. Zbrojnoš se díval do dálky a zpoza kopce, dělícího jej od vsi, kde se chovávaly koně, vycházelo tmavé mračno. Obloha byla toho dne jinak čistá, jak málo které svědomí v této krajině, proto zbrojnoš kovem do třísel pobídl oře do klusu a pak ještě rychleji.

Legenda - část první: Hvozd

Před mužem postával les a vedla jím pěšina. Stezka vyšlapaná toliko zvěří, povozu s koly by chuděra útlá sotva kde stačila. Nebývalo radno hvozdy procházet je-li člověk sám, avšak muž věděl kudy, neb zde nebyl poprvé a navíc mu ctižádost a pýcha, běhny ty lascivní,  kradly opatrnost. Krátiv si takto cestu do rodné vsi nechal se pohltit lesem. Dlaň svírala kožený popruh, jehož druhý konec byl smyčkou na krku klisny. Bylo nutné lesem, bohatým na šelmy, projít do večera, cíl cesty byl daleký a přenocovat mezi vlky nebylo ani v čase necelých dvou úplňků po Moraně bezpečné. Navzdory tomu šel muž pozvolna, hnědka pysky rvala šťavnatou trávu. Na levé části zadku jí ještě trochu pálil cejch tří spletených ryb, ten kterým pan Nerad značil ty koně, jenž právě prodal. Hvozd čpěl rašelinou a ostré slunce hrálo s kmeny stromů nejstarší loutkové divadlo. Nad tím vším opeřenci řevem velebili ptačí svobodu. V tom pohybu náhle muži připadlo něco jinakého, stín, jenž putuje jiným směrem, než udává slunce a on.

Laň, pomyslel muž a rmouceně pokrčil obočí, nad mizivou šancí ulovit zvěřinu. Sekyra by lesního tvora jen stěží dostihla, ale kdyby přece, klisna by kořist lehce donesla až k ohništi. Stín se skrýval za těly dubů a pak zcela zmizel. Muž zasouval sekyru pod popruh na těle koně a poslední část prudce zarazil by uhasil v sobě mrzutost nad promarněnou šancí. Poplácal hnědku po zadku a věda, že i kůň cítí bolest, vypálenou značku dlaň minula a uchopila třmen uzdy. Muž otočil oči směrem, kde se skrýval jeho cíl a před ním náhle stálo děvče, o hlavu menší, slámově zlatavé vlasy byly svázané do spousty copánků, v dlouhém plátěném pláštíku, z pod něhož bylo vidno koženými pásky omotaná lýtka.

Čeho zde pohledáváš? optala se dívka. Prapodivná otázka od někoho tak drobounkého, kdo v těchto nebezpečných místech nemá co dělat. Muž neodpověděl, jen tak hleděl do jejích očí v blankytu, nevěříce těm svým, hnědým. Příliš daleko bylo do jakékoli nejbližší vsi, ze které by mohlo děvče přijít. Těkavě se rozhlížel kolem, nepřišlo-li děvče ještě s někým. Byli sami.

Proč mlčíš? Jsi snad prost řeči? Nerozumíš snad slovům jenž řku?

Vé-vedu koně. zakoktal Poctivý kup. Poklepal na kožený zadek. Děvče pohlédlo na vypálenou značku Neradovu a přiblížila se ke klisně. Vůně mladých dívčích vlasů vrazila do muže tak, jak Perun plamenem do dubu.

Děvče prohlédlo klisně zadek a otočilo se muži.

V hvozdech není... nedopověděla, přitlačena mužem na bok koně, ústa umlčená ústy, která zatoužila po ženě. Odpor způsobil, že oba sklouzli pod zvířecí břich, děvče, sotva poloviční váhy, těžko hledalo sílu, jenž by odvrátila násilí. Muž věděl, že třeba je děvče nejdřív vysílit, ne poprvé si takto lásku vynucoval. Poprvé když tak učinil, provedl to tak neopatrně a zákon tehdejší potrestal jej pojmutím znásilněné za ženu. Od té doby bylo vše v pořádku, ačkoli všechny čtyři jeho děti byli počaty podobným způsobem, jakým činil nyní na dívce sotva sedmnáct jar mladé. Ne dlouho trvalo a muži nedalo pražádného úsilí rozevřít děvčeti stehna. Věděl, že je třeba chvíli vyčkat u bran, než úrodné údolí začne pramenit, aby ten jenž seje mohl vstoupit s nadějí k novému životu. Byla to ta chvíle, kdy bylo možné potěšit se dívčinými ňadry, tak chvatně lapal po pláštíku. Nešlo to hned, jakmile povolila tíha na ruce dívčině, ta vrhla prsty do mužových očí. Až na poněkolikáté byla halena z hrudi pryč. Muž zřel na hrudi dívčině koženou vestu, plnu lesklých kovů, nikdy nic podobného nebylo mu dáno vidět. Muž překvapen ucukl, až vrazil hlavou do koňského břicha, klisna mírně poodešla a položila kopyto těsně vedle dívčina spánku. Štěstí přeje připraveným a muž připraven nebyl. Ten okamžik stačil by děvče tasilo nůž, muž couvl, ale kalhoty spuštěné u kotníků srazily jej k zemi tak jak činní pytlácká smyčka v nohách laně. Než stačil cokoli provést, ucítil na hrdle špičku ostrého kovu. Děvče již vědomo si svého stavu, přitlačila dýku až počala kůže pod mužovou hlavou ronit drobné krůpěje krve. Nebyla snad člověkem? Ne, nemohla to být víla, o nikom takovém pověsti nehovořily, víly dokázaly muže zabíjet nalákáním do bažin, tancem končícím ve smrtelném kole, ale nůž by v dlani neudržely. Čarodějnice snad, dokáží prý brát na sebe podob všelijakých, proč by nemohly vzít i podobu té, jenž mu nyní podřezává hrdlo.

Co jsi zač? Zasípěl muž, by zvěděl čím, či vlastní kým zhyne.

Dozvíš se.

Děvče uchopilo do dlaně, která právě nechutnala rukojeť dýky, jeho mužství. Oproti síle v mužových pažích nepovolilo. Dýka neopouštěla místo krvavého šrámu na hrdle a děvče lehce dosedlo, jelikož u bran již nebylo kdo by bránil. Hnědka pozorovala dvojici, žvýkajíc trs šťavele.  Dívka pohybovala boky, ale hlava zůstávala pevná, stejně jako ruka s nožem. Nebylo doposavad muži dáno podobného zažít a netušil, jakou rozkoš dokáže žena takto dáti. Vždy si, zatím,  jen bral.

 Děvče vědělo, kterak s mužem zacházeti a přesto nebyla kněžkou lásky. Takových žen ve světě rodin a rodů téměř nebylo. Tradice a právo velelo postarati se o ženu, která muže ztratila, žena byla hájena, ačkoli si to můžeme z chování muže s nožem na krku jen těžko myslet. Přesto všechno nebylo tehdá žen, které by museli přežívat, prodávajíc se.

Děvče mělo sestru deset jar starší, jenž hovořila s bohy a jak bohové pravili, tak sestra činila. Často bylo třeba bohům úliteb a sestra přinášela oběti v zájmu lidu své země. Tak každý rok, kdy vyhnána byla Morana, třeba bylo spářit vznešenou Ladu se statným Jarovítem a dopřát tak zemi bohaté úrody. Pokaždé, kdy slunce ohřálo zem, nařídila dívčina sestra starému Soběboru, by zkypřil lán luk a obnažil tak černozem. Hák páral zemi břicho z něhož stoupala vůně tlející hlíny a ptáci z brázdy vybíraly laskominy pro mladé. Byla-li země uchystána přijmout dary, přicházela sestra vždy s jinochem, kterého nikdy děvče dříve nespatřilo. Jinoch kráčel ve předu, tak jak mu kněžka pověděla a poklekl doprostřed oranice, jak bylo předpovězeno ve věštbách, které nebyly nikde psány. Dívka se sestrou přistoupily k němu, zanechavši závojů na kraji luk, jen ve své alabastrové bělosti, která se některá jara zdrsnila po vzoru škubaných hus, neb slunce bylo ještě mladé. Zbavit jinocha lnu a cizích kůží bylo snadné, neb překvapení zbavuje síly a nahota zbavuje smyslů.

 Dívčina sestra usedla do jinošského klínu téměř okamžitě, mladým mužům není třeba pomoci, stačí pouhý pohled. Dívka držela chlapcovu hlavu na svých ňadrech s pozorovala jeho oči, stejně tak jako její sestra. Bylo třeba z lesku a kalu v jinošských očí vyčíst, kdy je čas. Tehdy kněžka povstala a uchopila jinošství do dlaně, aby během chvíle pokropila čerstvou zemi. Nyní byl čas pro druhou dívku, aby napodobila sestrou svou a něhou a pohledem do očí předala přírodě další, druhý a pak i třetí dar. Získat dar třetí bylo obvykle nejsložitější a děvčata se několikrát vystřídala v pohledu do očí.

Takto je třeba dáti přírodě a bohům, by dobrá úroda vzešla a rodu našemu bylo dáno přežíti. Pravila tehdy kněžka, odcházeje s mladší sestrou z oraniště, pokud se v jinošských očích objevila otázka “proč to všechno?” Často byly obě už dávno pryč, než se chlapec zvedl z hlíny, hledě nechápavě na otisk svého zadku v poli.

Jara toho se obřad proměnil, předchozí tři léta nebyla tak teplá a pramálo chybělo, by mnozí z národa nepomřeli stejně tak, jak odcházející zima.

Děvče, s plavými vlasy spletenými do spousty copánků, pečlivě čekalo na třetí dar a nebylo jí pomoci sestry, která jen tiskla hlavu nového jinocha na svých prsou. Únava, která děvče zachvacovala, brala naději, že se jí podaří co obřad žádá. Sestra četla prosbu v jejích očích by si vyměnily místa, ale ta jen nesouhlasně zahýbala hlavou, avšak mizející pohled v očích chlapce prozradil přicházející vrchol. Sestra zaklonila jinochovu hlavu a přitiskla svá ústa na jeho, chlapec zavřel oči.  Děvče radostně uchopilo chlapce do dlaně a jen okamžik dělil chvíli, kdy ornice začala sát sémě. Dívka pozorovala poslední tepy, když tu ponenáhlu její jarním vánkem zhusenou pokožku ohřála světlounce červená barva. Děvče překvapivě uskočilo a kněžka přidržela jinochovo otevřené hrdlo blízko země, aby neplýtvala obětí. Dívka ani nezpozorovala, jak se ocitla na kraji lučiny. Nahá sestra k ní přicházela od zkrouceného těla, zcela čistá, bez jediného potřísněného místa. Děvče stálo na kraji oraniště, zimou vybělené tělo v místech kde tluče život potřísněno do ruda. Ikonický obraz dvou barev, hodných svého národa.

Obleč se, pravila sestra podavajíc jí šaty, jelikož bez duše dívka odcházela lesem tak jak přišla na svět, neschopna se zbavit snového pocitu. Z druhé strany již přicházel starý Soběbor, přes rameno nesa krumpáč a lopatu. 

Vůně hvozdu mísící se s potem lidským opájely muže s dýkou na krku a dívkou v klíně toliko, že oči jeho se zakalily a víčka je pokryla, snad v předtuše nejhoršího. Nebylo v té chvíli v silách muže, neb tyto jej zcela opustily, vnímat svět a tak v mdlobách nevěda, že děvče není již jeho jezdcem, upadl do smrti, pro tentokrát jen té malé, co bere poslední sílu milencům. V dálce zaržál kůň a zvuk kopyt vytáhl muže ze snů. Ukradla mu koně! Vyskočil, ale v zápětí se skácel do lesní trávy. Kalhoty u kotníků stále ještě sloužily jako pouta co nedovolí běžet. Když pak zapnul je kolem pasu, přišla k němu pomalu, přežvykujíc šťavel, jeho klisna. Muž stál, očarován, omámen, neschopen vykročit a v lese se začaly prodlužovat stíny.

kapitola poslední - poznámky k dopracování

Výběr z denního tisku


Herald Tribune

Po nedávné změně liberálního holandského volebního zákona, který umožňuje volit nově i domácím zvířatům se konaly volby do zastupitelských orgánů měst a obcí. Ochránci zvířat a navrhovatelé nového zákona v jednom podali stížnost k ústavnímu soudu v Haggu, kde zmiňuji diskriminaci ze strany volebních komisí, kdy nebylo dovoleno majitelům psů, koček a další domácí havěti pomáhat svým mazlíčkům při výběru vhodných kandidátů. Vedoucí pozorovatelské mise OBSE Jan Van Daan prohlašuje, že volební komise jednali podle volebního zákona, kde je jasně řečeno, že volič musí být za plentou sám. Ochránci zvířat oponují, že zvířatům nebylo umožněno plnohodnotné právo volit, jelikož žádné z nich není schopno ani otevřít obálku ani zaškrtnout preferenční hlasy.
Naproti tomuto faktu, kdy pravděpodobně nevolilo žádné zvíře byl starostou Utrechtu zvolen kokršpaněl Gordy, který v předchozím volebním období působil jako poradce komisaře pro vnější bezpečnost při Evropské Unii. Jako vysvětlení se nejpravděpodobněji jeví facebooková kampaň holandských kojenců, jejíž členové apriory deklarovali svoji podporu právě straně Huuf & miaou, jíž je Gordy předseda. Na otázku našeho deníku mluvčí internetové kampaně Johanka Diesen Haaghooefeen lakonicky odpověděla: pffffffffffffff vava.
Nejsilnější opoziční strana v zemi, katolická pedofilní strana KPP to cítí jako výzvu, přestože v mnoha městech a obcích tvoří se psi a kočkami koalici a chystá pro následující volební období nový návrh volebního zákona, ve kterém předseda strany pedofil biskup Norman Daalarsen nastiňuje, že budou moci volit muslimové a dokonce i ženy. Analytici však odhadují, že takovou změnu nebude možné prosadit minimálně během dvou následujících volebních období, jelikož společnost na toto ještě není dostatečně připravená.




Teroristé obsadí večerní školu pro podvojné účetnictví, žádají zákaz Lady GaGa na YouTube a internetu vůbec a vyhrožují, že pokud nebudou jejich požadavky splněny do prvního oběda v měsíci ramadánu, všem rukojmím umyjí hlavu šampónem pro psy. Dvakrát.



Tribunál mezinárodního soudu pro válečné zločiny v čele s předsedkyní Carlou del Ponte vyslechl svědectví v kauze bosensko-srbského generála Gojka Trpiće, který je obviněn ze zločinů proti lidskosti. Tohoto se měl opakovaně dopustit v devadesátých letech minulého století během války v Jugoslávii proti civilnímu obyvatelstvu. Doposavad se vedou spory o počtu skutečných obětí tohoto teroru, které obě strany válečného konfliktu zkreslují, nejasno je také v charakteristice činnu, kde není zjevné, jestli se jedná o válečný zločin, nebo teroristický akt.
Podle svědeckých výpovědí se generál osobně podílel na zvěstvech, když se opakovaně objevoval na veřejnosti v pruhovaném livreji a obut do žlutých adiddasek. Odborníci na mezinárodní módní právo se přou o možném verdiktu soudu, který nejeví známky nestrannosti. Podle kuloárních zdrojů byla jedna členka poroty nedávno spatřena na cyklostezce nedaleko Haagu na inline bruslích v nasrávačkách.


Námět na detektivku:
V hrabství Sussex začnou náhle mizet příbory a zdravý úsudek, když už hrozí hladomor a debilita, obyvatelstvo se dopouští takových zvěrstev, že pojídá jídlo rukama, nebo sleduje polskou verzi C-BBC, je pozván k případu komisař Moulin. Po krátké chvíli zmizí i on a pak i celé hrabství. Vládne podezření, že v tom mají prsty syslové ze skotské vysočiny, na případu pracuje komisař EU pro záležitosti syslů, Günter Verhooigen, který vydá stanovisko, že Sussex nikdy neexistoval, přičemž svým tělem zakrývá bílé místo na mapě Anglie, čímž si zajistí podporu syslů z celé Evropy, kromě finských, kteří žádají úplnou autonomii.  
pozn: vydat pod příjmením Christie, nebo Doyle


Darwinova past

Karolína byla z těch žen, které měly zakázaný vstup na veškeré koncerty v jejichž obsazení figurovali hráči na dechové nástroje. Jakmile kupříkladu pozounista jen na okamžik pohléhl do jejího dekoltu, neřku-li spatřil jí stát ze předoboční perspektivy, v mžiku se změnil v Pavlovova psa v okamžiku kdy blikla žárovka a bylo po koncertě.

Kristýna při každém orgasmu telefonicky vsázela na chrta v příštím startu, po té co vláda psí závody zakázala, dostal jsem kopačky.

Paola byla úžasná, vzdělaná žena. Na Yale navštěvovala třetím rokem kurzy behaviorální hysterie a měla doktorát z aplikované anorexie a submisivního chování.

kapitola devátá - oběd u Bernardýna

Jeff Bauckmann měl hlavu vraženou mezi ramena. Ne proto, že by chmuřil, ale že mu na hlavu spadl balkon s vdovou po svém příteli z mládí. Vlastně to ani nebyl přítel. Bauckmann moc přátel neměl, byl to vcelku slušný člověk, ačkoli se vyjadřoval neuctivě k ústřicím na klobouku královny matky. Vlastnil několik fabrik na výrobu umělých prsních bradavek, supermoderní tryskáč s finskou saunou, půlku státu Iowa a čtyřku vlevo nahoře cara Ivana Hrozného, tou se ovšem nechlubil, neb nebyla řádně proclena a měla dva kazy. Na finančním to tušili a pokaždé když kontrola z berňáku marně procházela  Bauckmannovy účetní knihy, ostentativně brumlala: “však mi tomu přijdeme na zoubek”
Hlavou mezi rameny pokukoval přes okno luxusní restaurace La Bernardin na chodník, kde z nějakého neznámého důvodu stál starý Citröen CV2, AKA kachna. Jakýsi výstřední člověk v květovaném saku a břidlicí na hlavě bouchl dveřmi spolujezdce a pod blatníkem se vysypala hromádka rzi. Lanýže na talíři před Bauckmannem co vteřinu ztrácely zhruba dvacet dolarů z čerstvosti a kdyby jej manželka nevytrhla ze zadumání, možná by se dostaly pod pomyslných tisíc babek za porci.
Jeffe, na co myslíš? Clare pohlédla oknem na ulici. Ale, drahoušku, ty si přece nemůžeš dovolit něco takového. Koupím ti nový Aston Martin, co ty na to?
Víš dobře, že mám na to alergii, pokaždé když vlezu do auta nad milion dolarů, začne mě svědit apendix.
Ale drahý, apendix ti vyřízli, už jako batoleti, to svědění máš z toho, jak si falzetem pobrukuješ předehru z Wagnerova Lohengrína.
Ano, o slepé střevo jsem přišel omylem při obřízce, když teta Hilda vyrazila žehličkou jističe a než někdo našel zápalky a svíčku bylo už po všem. Proto dodnes nemůžu do synagogy, rodiče mi nikdy neodpustili, že nejsem žid.
Máš pravdu Clee, do Aston Martinu by spíš hodil nějaký Britton, nebo alespoň Purcell. Jenže já nechci nový Aston Martin. Když už Aston Martin tak starý, starý tak, že bude z doby, kdy ještě žádný Aston Martin nebyl vyroben.
Drahý, nejseš ty trochu pošetilej? Dodala s úsměvem Clare. Bauckmann chtěl něco dodat, ale kousek ze schránky mořského živočicha mu nešťastně uvízl v krku. Clare se znuděně rozhlédla po číšníkovi a celkem znechuceně, asi tak jako když reklamujete smradlavou rybu pravila: nemohl by prosím vás někdo zavolat doktora?
Ich bin der doktor! Od sousedního stolu vstal Kurt von Hindenburg, jenž sice svou praxi psychoanalytika přestal vykonávat, ale cítil povinnost pomoci bližnímu. Hbitě přisunul svou židli k chroptící hlavě Jeffa Bauckmanna a jal se do notesu zapisovat nesouvislá slova. Přitom udiveně kroutil hlavou a škrtal. Po té co Bauckman přestal vydávat zvuky, zaklapl notes, obrátil se významně k okounivcům a pravil. Pacient se zdá, právě skonal.
Ále, pravila s optimistickým překvapením Clare, a mohl byste mi to potvrdit?
Mohl, ale nechce se mi. Je to volné? Zeptal se ukazovaje prstem na nedojedený talíř ústřic, ale aniž by počkal na odpověď, vysrkl tři zbývající lastury za zvuků, který vydává hadice na dně vyčerpaného septiku.

kapitola osmá - Anderssen, bratři Grimové a ti další

Slavný psychonanalitik Kurt von Hindenburg seděl zabořen ve starém ušáku z blešího trhu a četl včerejší Bravo Girls. Právě ve chvíli, kdy si přejížděl vředovitým jazykem po herpesu na rtu se rozlétly dveře a do místnosti vrazila černovlasá čtyřicátnice s vyleštěným faceliftem a v kozačkách, které se jí zařezávaly několik palců pod tanga. Archetypální šmetina, abychom si zkrátili popis.
Á, zlá královna, co vás k nám přivádí. Štětka se jen rozhlédla po místnosti a špulila botoxové pysky. Na stěně viselo několik jehněčích kýt , tucet hus, a dva, tři druhy sefardských klobás.
Nejspíš nějaké psychické potíže, není liž pravda? Pravil předražený šejdíř s falešným diplomem z Yale.
Chá. chá, chá.  Vyšel teatrální chechot z útrob pod silikonem. Hindenburg zesinal a pobledl, neb takový smích vydávala královna pokaždé, když padala gilotina.
Ó nikoli můj drahý, máte snad pochyby, že  já, nejkrásnější na tomto širém světě mám zapotřebí vašich služeb? Šlápla jedním jehlovitým kramflekem do míst, kde měl doktor kardiostimulátor tak, aby bylo jasně vidět, že je lepší, než Sharon Stone v Mlčení jehňátek.
Přineste to, debilové! Vešli dva mládenci v kožených trenýrkách a síťovaných tílkách a položili na freudovské kanape zrcadlo.
Teď padejte šmejdi, oba se otočili, vzájemně si strčili ruce do poklopců a nespouštěje ze sebe blankytně modré oči zmizeli v útrobách řeznictví.
Tady je problém, postavila se k zrcadlu bokem, aby se jasně odrážela její silueta, zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? V zrcedle se objevil jakýsi znuděný obličej, které vídáváme před obrazovkami v kterých běží reality show. Ty, královno, ze všech na světě, jen ty si nejkrásnější. Obličej se jemně zavrtěl ze strany na stranu a odvrátil oči v sloup.
No, co tomu říkáte? Hindenburg chtěl podoktnout, že odnaučit jej lhát nebude problém, pokud by zlá královna ráčila odložit z rukou to tesařské kladivo, ale pak si vzpomněl na děsivý smích a padající list francouzského popravčího stroje.
Nu, dobrá, a kde je problém? Říká snad něco co nechcete slyšet?
Nejde o to co, ale jak to říká? Chová se jako puberťák, jednou jsem si všimla, že za mými zády vyplazuje jazyk!
Jak jste to viděla? Za zády.
Zapomněla jsem vypnout kameru, na kterou si natáčím domácí porno. Podívejte, nechám vám ho tady nějakou dobu, něco mi s ním udělejte, já si zatím skočím naproti na liposukci,... pa, cukrouši. Zavrtěla půlkama a v místnosti zbyla jen vůně “Un Jardin Sur Le Nil.”
Doktor se posadil na židli vedle kanape v levačce blok v druhé Parkera se zlatým hrotem. Nu, povězte zrcadlo, co vás trápí?
Víte doktore, …...............................dlouhá nekonečná chvíle ticha,
Opět ten problém s tou lolitkou?
Ale ne, Sněhurka má teď takové to období hrbolatosti, beďáry, piercing, dredy a tak. Stará je v poho.
Ale.........................
…......................pracoval jste někdy ve stánku s hotdogy?
Ne, rodiče mi to nedovolili, ale od mala jsem po tom toužil.
Nechte toho doktore, víte to není žádná procházka rajskou zahradou, celý den jste na nohou a posloucháte jen: “párek v rohlíku, párek v rohlíku, když přijde studentka s hochem tak dva párky v rohlíku, jenže doktore, i takový prodavač hotdogů je na tom furt lépe než já, považte on se ještě může zeptat: kečup nebo hořčici? a když je mu to málo, tak si příští den přiveze vice pumpiček a říká hladkou, krémžskou, nebo dižónskou, no a ten kečup sladký nebo pálivý. Teda ne, že by to mělo nějaký gastronomický přínos, ten kdo je ochoten sežrat párek v rohlíku sežere cokoli, i kdyby ste mu tam nacpal nutelu.
Hindenburg zvedl oči od bloku a v duchu se zamyslel: Podívejme? Tak oni to pojídají? To by mě věru nikdy nenapadlo, podívej jak je ten svět různorodý, hm.
Ale já doktore, já říkám jen jednu blbou idiotskou větu a navíc lžu! Je to odporná stará rachejtle, s celuitickou prdelí, co má v sobě více křemíku než vody. Nikdy se mě nezeptá, jaká je situace na peněžních trzích, nebo jak dopadne Atlanta proti Philadelphii, nebo co dávají v Metropolitní. Jsem jasnovidecké zrcadlo, jenomže ona furt jenom, kdo že je na světě blá, blá, blá, ty královno, jsi, blá blá blá? Taková píčovina, chápete to? A když to chce pořád slyšet, proč si nepořídí magneťák, nebo nějakou blbou aplikaci do iPadu? A chrápe! Pod nosem jí začíná rašit knír, sama si to oholit neumí, tak máme vysokou popravitelnost lazebníků. Už to skoro nikdo nechce dělat, když stříháte bez licence, tak si nevyděláte ani na slanou vodu a když získáte licenci, mají z hradu právo se kdykoli nechat oholit zdarma. Teda bez kolínské, to je dodatek k ústavě, I na intimních místech, tomu říkají mandatorium. Řekněte, doktore, co je tohle za zastupitelskou demokracii? Prdlajs, tyhle feudální přežitky, ale jim je to fuk, když se zmíníte o francouzské revoluci, dělají posměšné grimasy a ťukají si porcelánem do uší. A přitom by mi stačilo tak málo, třeba: zrcadlo zrcadlo, který kůň vyhraje příští národní, nebo, kde jsou všechny ty prachy co zmizely v Athénách? A já rád po pravdě odpovím. Jsem snad skoupý na slovo? No řekněte doktore, jsem? Hindenburg jen jemně zakroutil hlavou a zvedl oči v sloup. No vidíte, nebo třeba čísla zítřejšího tahu loterie, že! No je ani nenapadne, přitom je to tak lehké. 8, 12, 24, 29, 35, 42. Prásk a máte osmdesát mega v kapse.
Doktor Hindenburg zaklapl poznámky, zvedl se z židle, ale zrcadlo nic nepoznalo.
Nebo počasí, třeba, zeptá se mě, kurva štelung, někdo jak bude zítra? To raději věří meteorologům, proboha, meteorologům, kteří sami tvrdí, že nic neví tři hodiny dopředu...
Poslyšte, zeptal se Hindenburg starší paní v trafice, přes ulici zatím bylo vidět, jak se do jeho bývalého zaměstnání dobývá nějaká osoba na vysokých podpatcích, rád bych si vsadil tady ta čísla, jak se to dělá?
Ukažte milostpane, hmmm, já vám to tam nacvakám, a co že vy lotynku, vždycky jenom Timesy, nebo takovej ten časopis, co? hehe, a teď tohle, loterie se nesluší na tak váženého pána...
Víte, to je takový experiment.
No jo exkrement jo, a ještě čtyřicet dva, tak tady to máte, hodně štěstí, pane dochtor, a Hustler si dnes nevemete?
Círka po roce požádal doktor Hindenburg řidiče svého Aston Martinu aby zastavil před malým okénkem pod lešením ze kterého na laně visel kýbl s maltou. Že by přece jen zkusil, jak to chutná? Vystoupil a kůže z krokodýla se dotkla zamaštěného asfaltu.
“Jeden párek v rohlíku, prosím”
“A budete si přát s kečupem nebo s hořčicí?”
“S hořčicí, prosím”
“Mám tu plnotučnou, dijónskou, krémžskou, i hrubou”
Doktor strčil hlavu dovnitřil, ale uviděl jen sebe v několika mnoho exemplářích na důkaz toho, že život má tváří mnoho a tesařské kladivo je lépe držet od skla dále.

kapitola sedmá - Život po rozvodu

Rozvod je vždy událost nanejvýš nepříjemná. Obzvláště když máte předmanželskou smlouvu, která podle právníků praví, že v případě ukončení manželství jste povinen odevzdat své bývalé ženě téměř všechno včetně svých orgánů vhodných k transplantaci. Láska ženy je věc pomíjivá a nikdo si nemůže být jistý, kdy se to zvrtne. Tak i já po osmnácti letech manželského soužití jsem byl kontaktován zástupcem advokátní kanceláře  Hoghart & Boss & Kindly & Stewartová & synové kvůli projednání záležitosti rozvodu s mou úžasnou polovičkou Daisy. Muselo to dojít až tak daleko, ptám se sám sebe? Ano, uznávám, že nebylo ode mě pěkné, když jsem se tahal s tou modelkou od Gucciho, pak se svojí sekretářkou, ano se Silvou z kavárny Avignon to také nebylo vhodné, ale o Nataše Petrovně, baletce z Metropolitní snad nikdo nevěděl. Stálo mě to mění, když jsem musel zaplatit všechny ty hotely, jachty a lety do Karibiku soukromou Cesnou. Myslím, že poslední kapkou do přeplněného poháru bylo, když mě Daisy přistihla v naší ložnici a já byl tenkrát v té hadí ženě tak hluboko jako Jacques Cousteau pod hladinou Pacifiku. Omlouval jsem to tehdy alkoholem. "Dá se to snad pochopit? Daisy? Vždyť víš, jaké příšerné věci lidé tropí po pár skleničkách."
„Ano,“ odpověděla klidně a z hlavně jejího browningu se vznášela spirála modravého dýmu.  „Opilí lidé jsou schopni příšerných věcí, jako například tvůj bratranec Henry, ten když se ožral, recitoval Schillera v originále. Jenže tys byl střízlivý, Maxi! Opilá byla ta děvka z cirkusu!“

U soudu jsem prohlásil, že jsem ochoten zdát se všeho, jen aby mě Daisy neopouštěla. Soud to pochopil tak, že veškerý majetek přiřkl jí, výjimkou byl pouze náš kocour Niel (který dostal jméno po tom astronautovi z Marsu, (nebo Arizony čert ví), jelikož zcela nelogicky při každém úplňku vil jako pes, nebylo-li zataženo), kterého jsem oba vysoudili rovným dílem.  Daisy bohužel nepřistoupila na můj návrh, že jej budu mít v liché dny a ona v sudé a nakonec jsem se s tím problémem svěřil mému příteli Wang Li Fengovi, který mi jej ve svém bistru připravil na zázvoru s jasmínovou rýží a bambusovými výhonky.

To, že nemáte v kapse ani cent se pozná podle toho, že vás na ulici přestanou zastavovat takový ti studenti s dotazníky, kde se ptají máte-li rádi přírodu a když odpovíte, že máte rád jen sebe, prachy a sex je neodradí aby vám nevnutili složenku na pravidelnou měsíční dotaci pro Greenpeace nebo Ku-klux klan (záleží na které Ave na ně narazíte). Avšak k mému úžasu dnešní bankovní systém je ochotný poskytnout půjčku i Ernestu Guevarovi, (též známém pod přezdívkou Che), pokud předloží platný řidičák. Díky těmto americkým vymoženostem jsem byl schopen pořídit si oblek od Armaniho, aby bych vpuštěn za svým makléřem, jelikož právním zástupcům mě ex-drahé nějakým záhadným způsobem uniklo, že vlastním slušný balík cenných papírů japonské společnosti Tepco. Makléř zpočátku tvrdil, že nikdo jako já neexistuje a není tedy kompetentní k prodeji mých akcí, ale díky mému přesvědčovacímu talentu podpořenému nožem velikosti vrtule z jedné dánské větrné elektrárny jsem z něj dostal podivnou informaci, že veškeré mé akcie byly přesunuty na burzu bezcenných papírů. Vzápětí se posadil do dřepu a začal kvokat jako Lenhorka bílá, ovšem v balkánském rytmu. Trochu to připomínalo Monserrat Caballe v Pucciniho Bohémě. Teď to vypadalo, ze nezbývá než pokusit se živit prací. Práce jsem se nebál, Jeshivu jsem vždy obcházel obloukem a jako student jsem byl zaměstnán dva týdny v bance Wachovia, kde jsem půl hodiny upřeně zíral na uchazeče o hypotéku a pak jsem pod stolem odpálil dělobuch. Pokud to uchazeč přežil byl poslán na další pohovor o dvě patra výše. Nutno podotknout, že jsem měl tenkrát drobnou dohodu s psychoanalytikem Kurtem von Hindenburgem, který se mnou sdílel skromný dvanáctipokojový studentský apartmán na páté Avenue a marže za každého dohozeného zákazníka mi tehdy vydělaly na jachtu a řetězec nabízející pedikúru ve státě Ohio.
Míti pravidelně ostříhané nehty zdarma má také své přednosti, ale to potom nezjistíte co jste přes den brali do pazour, když si nemáte co okusovat.

kapitola šestá - Příčiny a důsledky světové ekonomické krize

Ačkoli se přední světový ekonomové domnívají, k hospodářskému poklesu dochází na základě finanční deregulace a liberalizace kapitálových transakcí, nezle popřít že základním a  neklamným znakem ekonomické recese je především to, že se na Wall Street začnou sjíždět turisté, aby pozorovali, jak z mrakodrapů vyskakují finančníci. Pak je často možné zaslechnout věty, jako například: Doris, to je ale příšerné, vidíš to, tak úžasný oblek od Versaceho, to snad už nikdo nevyčistí, nebo: Podívej Franku, ty Rolexky ještě tikají, nejsou ty Švýcaři úžasní?
Pojďme ale příčiny celosvětového hospodářské poklesu rozebrat poněkud podrobněji. Jak je známo, v době před celosvětovou ekonomickou krizí byla k dispozici pouze jedna studie, která se ovšem současně zabývala možností dopadu obrovského meteoritu do ústí řeky Hudson, což by způsobilo úplné zatopení New Jersey, následkem čehož by klesly ceny zahradních bazénů na minimum. Jakož taková ale nebyla nikdy brána vážně, protože popírá jeden ze základních kamenů moderní ekonomie a to ten který tvrdí, že meteorit spadne do pouště Gobi. Nyní, kdy se celosvětovým kapacitám v oboru ekonomie zdá, že krize ustupuje je těžké najít někoho, kdo by neměl vlastní studii ekonomické krize. Jistě pochopíte, že v takovéto záplavě snůšek blábolů a nesmyslů se lze jen stěží orientovat a proto přinášíme laickému čtenáři základní přehled těch nejvýznamnějších myšlenkových proudů, které načrtly možnosti chování v tržní ekonomice bez negativních dopadů na hospodářství.

První a naprosto signifikantní skupinou je mozkový trust nositelů Nobelovy ceny za ekonomii Ostromová - Williamson, která po podrobné analýze trhů dospěla k názoru, že za poslední celosvětovou hospodářskou krizí stojí zcela zásadní nedorozumnění terminologie, kdy byla zpočátku hypoteční krize ve Spojených Státech chápána jako krize hypotetická. V důsledku tohoto flagrantního pochybení, které má původ pravděpodobně v elektronické korespondenci opatřené počítačovou autokorekturou balíku Microsoft Office mezi centrální bankou a prokuristou holdingu Lehman Brothers Normanem Coenem, se stalo, že pověření pracovníci FEDu namísto okamžitých regulačních opatření nedopatřením odjeli na společný team building na Havajské ostrovy.

Trochu mimo hlavní myšlenkový proud stojí stanovisko předsedy mezinárodního měnového fondu Dominiqua Strauss-Kahna, který tvrdí, že za mezníkem k rozpoutání světové ekonomické krize stojí všeobecný nedostatek sexu, především toho orálního. Jak prohlásil na loňském zasedání států G8, cituji: “Když tento nevyvratitelný fakt nedokáží pochopit čelní představitelé vyspělých ekonomických států, jak to pak chápat běžný daňový poplatník, jakým je třeba pokojská v hotelu?” Podobný názor sdílí i William Jefferson Blythe III., známý pod uměleckým jménem Bill Clinton, který ovšem poukazuje na sociologický efekt odporu k obligatoriu a vidí v tomto směru ještě rezervy, které je možné využít, cituji: “V tomto ohledu je třeba vytvořit nabídku tak, že ostentativně popíráme poptávku, trh se pak nelogicky chová tak, že ony pak sami přilezou a žádný poklopec pro ně není překážkou. Taktéž je nutné vzíti v potaz, že se rok co rok na trhu dospívají neustále nové a nové subjekty, na které je třeba se zaměřit a dát jim šanci.”

Dalším směrem se ubírá pokračovatel teorie Miltona Friedmanna, prezident Jugoslávie, nebo snad Visegradu, (kdo to má přesně vědět, že?) Václav Klaus, který jako příčinu globální finanční krize udává jakého si Václava Havla, enviromentalismus a server Youtube. V několikahodinovém rozhovoru, poskytnutém týdeníku The Economist rozebírá Klaus podrobně jednotlivé příčiny, které se ovšem redaktoru nepodařilo zaznamenat, jelikož mu náhle někam zmizela propiska.

V neposlední řadě je třeba zmínit názor ekonomického analytika deníku New York Times Thomase L. Friedmana a jeho podrobný rozbor takzvané čínské měnové bubliny. Friedman poukazuje především na pevný kurz čínského oběživa k americkému dolaru a následně pak neschopnost reakce amerických finančních institucí, především jejich představitelů, kteří často ani nejsou schopni vyslovit slovo jüan. Tuto neblahou skutečnost potvrzuje sekretéřka šéfa FEDu Bena Bernankeho Thelma y Louise, který údajně vždy když měl hovořit o čínské měně, vymluvil se na bolesti břicha zbytek dne strávil na toaletě.
Thomas Friedman navíc nastiňuje strategii, kterou by se centrální banka Spojených Států měla ubírat. Jde především o tlak na měnu k radikalní inflaci, kdy by dolar v kurzu s například eurem dosáhl záporných hodnot, (poněkud abstraktní pojem, což?). Tímto způsobem by se Spojené Státy nejenom zbavily veškerých dluhů u čínských bank, ale naopak čínské banky by pak dlužily Spojeným Státům. Podle posledních ekonomických zpráv se právě FED touto možností vážně zabývá a do řad tohoto mimořádného projektu byli pozváni experti jako například Arnold Schwarzenberger či Jean Claude van Damme.

kapitola pátá - Zápisník zhrzeného

Středa
Život je marnost a lpění na něm je pošetilé. Dnes jsem se rozhodl, že spáchám sebevraždu. Po kolikáté už? Jen si nejsem jistý formou. Je lepší skočit z WTC, nebo si dát ve Starbucku kafe? Vždyť je to fuk, obsah, na obsah se soustředit!

Neděle
Je to osud, ale opět jsem potkal čirou náhodou Kláru. Přiznávám, že jsem čekal u jejího domu osmnáct hodin, ale co by jeden neučinil pro nejušlechtilejší z citů. Tentokrát jsem se neostýchal a popřál jí dobrého dne. Ještě nikdy mi s takovou něhou nenastříkala pepřák do očí. Ach, jak jen je samostatná!

Pondělí
Měl bych změnit zaměstnání, přiznávám, že kolegové jsou veselá kopa, ale když už potřetí za jeden den vás posadí do lavoru plného šodó, přestane vám to být směšné. Když jsem se pokoušel intervenovat u svého nadřízeného, okamžitě jak mě spatřil si nasadil roušku a latexové rukavice.
poznámka: pozvat Kláru do divadla

Čtvrtek
operace mozku a  ledviny se podle doktora Wiesmillera povedla skvěle, nepamatuji si sice nic, ale podle zápisu z policejního zápisu vyplývá, že jsem požádal Kláru, zda-li by nešla se mnou do Carnegie Hall, načeš jsem prý nešťastnou náhodou spadl pod hydraulický lis, jakési východoevropské provenience pod názvem Sergej Kovalčuk, se kterým Klára zrovna chodila.


Pondělí
Je tak krásný prosluněný den, den kdy se změní váš život zcela od základů, den kdy můžete na Manhattanu potkat dívku svých snů, a nejen tam, třeba i v Paříži, Stockholmu nebo v Riu de Janeiro. Ach, stále nemůžu pochopit, jak jsem se, proboha, dostal do Kardašovy Řečice?

Pátek
dnes jsem potkal Olívii Kinskou

Olívie Kinská je ta žena, se kterou možné se potkat jednou za dva tři tisíce let a takové setkaní je většinou předzvěstí živelných katastrof, jako je srážka s meteoritem, nebo kontrolou z finančního úřadu. Pamatuji si naše první setkání v květinářství na Long Islandu, kam jsem byl poslán v rámci rekonvalescence, jelikož po zdařile operaci mozku jsem byl přesvědčen, že jsem celer řapíkatý. Když jsem přišel do jejího podniku a předložil lékařskou zprávu, posadila mě do velkého kýble a zalévala jednou týdně do misky.

Středa
Týdny běží a přišla doba květu. Nemohl jsem si pomoci a požádal ji, jestli by se mnou nezašla do Metropolitní, kde právě dávali Stravinského Svěcení jara. Olívie byla tak překvapená, že přelila rajčata.Byly to nejkrásnější chvíle mé vegetační doby. Jednou, po vášnivém milováni, kdy byla Oli cela poprášena od mého pilu, vstala, zapálila si cigaretu a namíchala mi whisky s kristalonem. Když jsem pak zjistil, ze mi zahýbá s chřestem, vypil jsem v zoufalství Roundup. Po té co mi ve špitále u nemilosrdných bratří vypumpovali lymfatickou soustavu, jsem se probudil jako profesor jaderné fyziky na Technické Univerzitě v Kyjevě. Ukrajinská děvčata jsou snad nejkrásnější na světě, bohužel mé přednášky navštěvovali výhradně muži a pokud se mezi nimi objevilo opačné pohlaví, nebylo snadné to rozeznat. Zejména Nastasja Artěmidovna Bondarenko mi něčím stále připomínala něco mezi langustou a Brežněvem. Nicméně jsem vychoval nesčetné množství inženýrů, kteří se cti řídili ty nejsložitější systémy v elektrárnách v Volgodonu, Bělojarsku a v Černobilu.

Neděle
S věkem ubývá mužům touhy a jeden se dokáže spokojit s málem, jako například můj dávný přítel Alesander Korgianian z Jerevanu, který udržoval homosexuální vztah s Higgsovým bosonem. Po tom co vyhořel LHC urychlovač v CERNu u Ženevy pochopil, že svou identitu jeho partner jen předstíral a ve skutečnosti netuší co je kvantová mechanika a dělá revizora v Jerevanském metru. Načeš Korgianian spáchal v zoufalství sebevraždu, když dobrovolně dva dny v kuse sledoval mexickou telenovelu.
I já jsem pochopil, ze láska v pozdním věku těžko vzkvétá a tak jsem vsadil na jistotu, která se jmenovala Alice Brixova a tančila křoví v Ptáku Ohniváku levé části jeviště. Uznávám, že nevypadám jako princ Ivan, ale naznačit mi to šestikilovou sekerou Fiskars ve chvíli, kdy jsem z ni v karavanu na parkovišti pod divadlem strhal vše kromě piškotů, považuji za poslední kapku do mého vztahu se ženami.
Dnes, kdy sloužím jako studijní materiál studentů patologie na lékařské fakultě v Yale cítím, že snad jedinkrát v živote pochopím ženu v její niterné podstatě. Ano, snad právě teď, když Jane Proustová z druhého ročníku mne uchopí tam kde končí trup a začínají nohy, řízne skalpelem a prohlásí: „ty jo, vono to nemá kost, takhle měkký jsem to ještě nedržela.“
No tak nic, pochopit všechno taky není nutný.

kapitola čtvrtá - Illuzionisté - část třetí - Reinkarnace

Vidět něco není totéž jako to zažít. Například být vložen do kouzelnického boxu na pódiu a pak se náhle objevit ve vaně s Claudií Schiffer. Ano, prosím, ti kdož nezažili musí si ledacos myslet, ale povím vám, že to jak ječela zkazilo mi zážitek z pohledu na to jak vypadala. Nicméně ještě jednou bych to chtěl zažít, třeba s Renee French, nebo s Umou Thurman.

Státi se po své smrti někým jiným je zcela běžné, dnes potkáte spousty slavných lidí z minulosti, jako například Napoleona Bonaparte, Amadea Mozarta, nebo Tutanchamona, především v parku, kde obchází personál v bílých pláštích.  Proměnit se ovšem v něco podobného, o čem se ve svých pamětech zmiňuje Etan Chomski zas tak obvyklé není.
Etan Chomski býval krejčí a v dobách kdy konfekce ještě nebyla tak rozšířená vydělával děsné prachy, ale nepočítal s tím, že se dožije pozdního věku, tak si nespořil na důchod. Jaké překvapení nastalo, když skutečně nějaký důchod dostal, zjevně chybou na úřadě sociálního zabezpečení. Takto obdarován rozhodl se zbytek nudného života proložit studiem a přihlásil se na kurs spirituální dimenze pozdního věku na Columbijské Univerzitě třetího věku. Tam se v kurzech jógy seznámil s člověkem, který vypadal jako eskymák, ale nechal se oslovovat Maharaši Rám Mutrapradéš. Chomski jako jediný s kurzu prošel zkouškami, protože ostatní se neudrželi ve vzduchu déle než půl hodiny a ti jenž vystoupali více než půl metru si obvykle přivodili frakturu, na kterou vzápětí pod vlivem přitěžovacích okoloností, jako zápal plic, nebo samurajský meč v břiše zemřeli. Skoro to vypadalo, že kurzem projde i Klára Wiessová, která díky z tréninku z dětství, kdy na protest, že nedostane ještě jednu zmrzlinu, zadržovala dech aby rodiče v hrůze slíbili cokoli. Weissová vydržela nedýchat celý semestr, ale byla přistižena jinou spolužačkou jak popíjí sodovku s bublinkami, tak byla vyhozena pro podvod. Taktéž s Maxem Lévym, který dokázal k úžasu ostatních studentů zastavit svůj srdeční tep, nebyl mistr spokojen a tvrdil, že infarkt není jóga.

Chomski v Paříži

Když Mutrapradéšovi zrušili kurz pro signifikantní odpad studentstva, bral Chomski soukromé kurzy pod Brooklinským mostem. Zde se naučil převtělit se do prostoru, který obklopuje prostor kolem vás. Když to Chomski ovládal dokonale, proměnil se v Le Grand Arc v Paříži a nechal sebou procházet turisty. Tam se po letech opět setkal se svým přítelem Kaiserem, který byl se ženou na dovolené v Evropě, jenž vyhráli v tombole na plese pořádaném neúspěšným kandidátem na prezidenta Spojených Států, jehož v tu dobu už nikdo neznal.
 “Hansi, podívej na tu škatuli, co tomu říkáš? Není to Le Corbusier?”
“Ale Winifred, tohle je přeci Otto von Spreckelsen, ale abych pravdu řekl, mě to připomíná Chomskeho, víš, toho co se vyučil na krejčího.”
Chomski překvapen jak snadno by mohl být odhalen uchyloval se nadále do méně okázalých prostor, jako bylo například U-bahn v Berlíně. Tam zůstal několik let, kde nahlížel do knihy jedné slečně, která pravidelně jezdila mezi Kurfürstendammem a Görlitzer Bahnhof. Až tam teprve přečetl celého Kafku v originále. Ne, že by se mu tato literární forma zamlouvala, především mu přišlo naprosto bláznivé, jak se může nějaký člověk přes noc proměnit v odporného brouka, ale nahlížení přes hladká mladá ramena mu skýtalo potěšení ve stáří.
Nechal toho až když na sociálce objevili chybu v účetnictví a důchod přestal chodit. Po té se nechal vtělesnit do staré kanalizační šachty, kterou posléze v rámci revitalizace průmyslové zóny kdesi v bádensku-württembersku zahrabala stavební firma Skanska.

kapitola čtvrtá - Illuzionisté - část druhá - Bankovka

Bankovka

Mizení a objevování bankovek na různých nepředvídatelných místech je další oblíbenou podívanou z produkce Iluzionistů. Tak například v městské knihovně ve Philadelfii na večírku Výboru proti bezpráví páchaném na jídelním nádobí nechal slavný kouzelník  El Pako del Estragon zmizet stodolarovku pana předsedy s jubilejním číslem 400.000.000, aby se následně zjistilo, že přesně tu samou bankovku vytáhl týden před tím dentista Karl Umlauf své pacientce Emmě Millhausové v Düseldorfu, místo čtyřky vlevo nahoře. Zubař se pokusil bankovku směnit v místní pobočce Commerzbank, pokladní ji ovšem odmítl přijmout s tvrzením, že to oběživo má paradentózu. Po rázném vysvětlování dentisty, že poznat paradentózu z nich dvou je kompetentní pouze on, obdržel požadovanou sumu, která ovšem ani z minima nedosahovala výše toho, co musel následně po prohraném soudním sporu zaplatit pacientce Millhausové, jelikož nedokázal vysvětlit, proč jí tedy vytrhl zcela zdravou stodolarovku.
Podobné produkce jsou často doprovázeny halasným smíchem, jelikož není nic legračního, když někdo cizí znenadání přijde o prachy.
Podobně se také jásalo na výjezdním zasedání vlády jedné středoevropské republiky na zámku Kratochvíle, když kouzelník, vystupující pod uměleckým jménem Pavel Dolejška nechal zmizet stovku ministra zemědělství. Řev neustal ani po té, co zmizela pětistovka zmocněnce pro práva opic, dokonce ani když předseda vlády obětoval pětiseteurovku, kterou vytáhl z kufru s logem firmy Steyr. Po té se kouzelník mírně zamračil a nechal zmizet polovinu státního rozpočtu, což mělo za následek, že se přestal smát pouze ministr financí, protože mu nesedělo matematicky.
To ovšem není nic v porovnání s tvrzením řeckého premiéra Papandrea, který tvrdí, že zmizelo několik státních rozpočtů po té, co na závěr skromného zasedání vlády, pro které byl vybudován speciální umělý ostrov v Polynésii, vystoupil jakýsi kouzelník, jenž se tvářil velmi zarmouceně, když se mizení bankovek smáli naprosto všichni, včetně poškozeného.
Ano, taková vystoupení jsou skutečně zábavná, obzvláště když víte, že ty peníze nejsou vaše.

kapitola čtvrtá - Illuzionisté - část první - Hubertus

Také jste se někdy červenali studem na firemním večírku před všemi svými kolegy, když vám pro pobavení společnosti pozvaný kouzelník přečetl nahlas váš milostný dopis pro to blonďaté děvče z finančního, který jste měl složený v náprsní kapse? Jak to ten hajzl asi dělá? Říkali jste si, když jste zjistili, že máte v peněžence místo tři stovek co zbývali do výplaty, pouze smaženou tresku a hranolky z irského bufetu vedle pekařství Magnolia? Pakliže čekáte, že vám zde objasním mnohé z triků oněch pánů, co se odmítli živit jako účetní, soustružník, nebo řezník hovězího ve státě Andhrapradéš, tak jste na omylu. Cílem této vědecké studie je totiž přesvědčit čtenáře, že se o žádné triky nejedná a vše je jen pouhopouhá magie.

Hubertus

Světovou senzaci nedávno způsobil nález několika staroegyptských nádob z období jedenácté dynastie, pravděpodobně s vyobrazením faraóna Mentuhotepa II., nebo Antefa III., nebo Michaelle Obamové v karnevalové paruce. Největší senzaci ovšem způsobila lokalita nálezu. Pracovní skupina pod vedením Prof. Mgr.Miroslava Bárty Dr., ve složení Mgr. Dulíková, Ing. Brůna a PhDr Mlynářová PhD odkryla tento poklad naproti očenávanému Abúsíru v Egyptě, v Dolních Břežanech na zpustlé zahradě za místní hasičskou zbrojnicí. Hotové pozdvyžení však vyvolaly tři nalezené svitky papiru v jedné z nádob. Na dvou z nich byl komix s Woody Allenem a spoře oděnými děvčaty a poslední sloužil jako potvrzení z čistírny oděvů na 5. Avenue na jméno jakého si Davida Cooperfielda. Právě po stopě posledního svitku se vydal ředitel ústavu prof. PhDr. Ladislav Bareš CSc.
Po příletu na Kennedyho letiště došlo k významnému časovému zdržení při odpovídání na otázky imigračních úředníků typu: jak často se sprchujete? nebo: bijete svoji ženu bičem, nebo holí?, anebo nevíte čirou náhodou, kde se skrývá Usáma bin Ladin? Není jasné jestli díky špatné výslovnosti Mexičana za přepážkou, nebo chabé znalosti profesorovy angličtiny nastalo zpoždění, ale než se profesor Bareš oklikou přes Guantanámo dostal do čistírny, bylo již zavřeno. Jelikož rozpočet ústavu je omezený, nezbylo mu než strávit noc před obchodem střídavě stoje na jedné a pak druhé noze, čímž rafinovaně klamal kolemjdoucí venčící se psy. Následující den pan profesor předložil lístek se jménem Davida Copperfielda a představil se jako Donald København, obsluha nehla brvou a pan profesor obdržel za svitek obnošený kabát, ovšem pečlivě vyčištěný. Majitel čistírny vydražil vzápětí svitek v aukční síni Sotheby za dva miliony čtyřista padesát dva tisíc dolarů před zdaněním a následně skoupil čistírny šatstva na Manhattanu a v celém New Jersey. Profesor Bareš přešel přes ulici pod stromy tam se jal úlovek prostudovat. V jedné kapse nalezl kamennou destičku s klínovým písmem. A tu ho zamrzelo, že nevěnoval přednáškám Bedřicha Hrozného větší pozornosti a než vykoktal co tam stojí psáno, byl večer a letadlo do Evropy bylo již nad Halifaxem.
Oblékni si mě. “No to mě mohlo taky napadnout” prohlásil Bareš, když konečně vyluštil dávné znaky a přehodil si kabát přes sebe. V tu chvíli zmizelo veškeré oblečení, které měl profesor pod pláštěm. Nyní mu z něj vyčuhovali jen dvě ochlupené, křivé nohy s platfusem, jaké mívají intelektuálové. Nejprve jej zachvátila panika a rozběhl se zpět do čistírny, která byla ovšem již opět uzavřená. Před smrtí pod koly aut jej zachránila policistka, která jej zahnala zpět, jelikož vyhláška města New York dovolovala takovým individuím pohyb pouze po Central Parku. Zoufalý profesor strávil kradením zrní pro holuby několik týdnů, když si všiml, že podobných mu individuí kolem něj přibývá. Spatřil pak skupinku pánů ve středním až pozdním věku, jak se v identických kabátech, z nichž trčely holé nohy, dívají směrem k čistírně. Když se před dveřmi objevil člověk s pláštěm v ruce začali přes ulici horlivě rozhazovat rukama, aby naznačili nebezpečnost situace. Tento pohyb ovšem poodhalil zbytek nahých těl a dotyčný si toto představení vysvětlil vždy po svém.
Neuběhl ani měsíc a v parku se uskutečnila konference nejvyšších špiček archeologických věd. Jednotlivé přednášející jen občas vyrušil někdo z posluchačů, když vyskočil před náhodného kolemjdoucího a s hlasitým “hu” rozpažil. Jako překvapivý výsledek symposia se jeví konsenzus na poloze bájné Atlantidy, kdy se většina vědců shodla, že se nacházela někde mezi Suezem, Azorami a Severním ledovým Oceánem, proti byl pouze profesor Aadolf Huntismaki z Helsinek, který nadále tvrdí, že  Artritida je v kyčli, nebo v koleni.

mezikapitola - z dopisů čtenářů

Vážený pane!
Oslovení “spisovateli” se, z úcty k velikánům jako jsou Alois Jirásek a Karel Čapek vyvaruji, neb bych je tím nehorázně dehonestoval. Jistě lze pochopit jedince, kteří se nedokáží smířit s kritikou vlastního výtvoru, zajisté chápete, proč ve vašem případě nepoužiji výraz “dílo”, protože svět je veliký a vrchní vrstvy inteligence musí z důvodu společenské rovnováhy vykompenzovat tací, jako jste vy. Chápu dokonce i ty, jenž použijí mou kritiku v nejmenší místnosti v bytě k něčemu jinému, než-li ku čtení, ačkoli je tištěna na lesklém papíru, ale to je jejich problém, protože i toto je právo jak adekvátně reagovat na něco, co si nepřipouštějí a nechtějí slyšet. Ale poslat mi oškubanou husu, počmáranou husickým chorálem považuji, vážený pane, za něco tak nehorázného, intelektuálně přináležející studentům kvarty a to jen těm co propadají z latinského jazyka. Myslíte si snad, že jste vtipný s textem, cituji: “Kdož sú v kóžích hodovníci, do záchoda séró”? Vy, pane, jste lump a darebák a slušné vychování a akademický titul mi brání použít daleko expresivnějšího výraziva, abych mohl přesně vyjádřit místo, kam vás vlastně poslat. Cožpak nemáte v sobě kouska slušnosti a musíte kálet na takové osobnosti jako byl Mistr Jan Hus a Jeroným Pražský, kteří zaplatili za své názory životem? Vám podobným, nemajících nijakých morálních hranic, je možno plivat na úsilí a lopotu těch, kdož se zasloužili o naší budoucnost. Exkrementy rozetřené na papíře mají asi tak stejnou hodnotu jako vaše texty, pane. Kdo přijde na přetřes příště, ptám se? Dobrovský? Masaryk? Budu se modlit k Bohu, aby nás Všemohoucí zbavil takové obtížné havěti, jako jste vy, pane.

Bez pozdravu
prof. PhDr Otokar B. Strakonický CSc

kapitola třetí - Nechutný případ

Profesor srovnávací literatury Columbia Univerzity na Manhattanu Etan Pipkin četl před univerzitní menzou denní menu, drže si brýle na čtení před očima, neb nasazení na nos mu přišlo směšné.
Hovězí consommé a Bouillabaisse, druhé chody: Confit de canard, Pot-au-feu a jako dezert Tarte Tatin. Škleb mu skřivil tvář a protože měl ještě dvě hodiny do příští přednášky, rozhodl se navzdory svému mizivému platu navštívit nějakou restauraci v okolí. Hledal něco po čichu, dle přepáleného oleje z fritovacího hrnce, ale žel bohu zapadl do podniku s podivným názvem Le Petit Lapin.
“Bonjour monsieur, dofolil bych si pour monsieur, nabídnout absolument úšasný Navarin ragout, jemně posypány snitky frais roquette, dnes ráno čechrstvě dovezené přímo z Province, nebo complètement délicieux cassoulet.” Pitkin zvedl hlavu a s telecím pohledem se zeptal: “Nemáte něco, něco...nó?” Číšník sklopil hlavu až těsně k Pitkinovu ramenu.
“Což taklé usmažána tyžicítka ájdam, ranolký a tatárka?”
Pitkin sebou cukl a rozhlížel se nervózně po okolí.
“Tady? Co když nás někdo udá?”
“Bien sûr que non, monsieur, dyž dovolíte, doprovodím vás do chambre sépare”
Ještě než dopadl těžký závěs za oběma muži, bylo slyšet, jak Pitkin užasle vykřkl.
“Cože, Cola?”
Netrvalo to ani tři týdny a profesor Pitkin v tom lítal jak Michael Keaton v kostýmu Batmana.


Pitkin si nebyl jist jestli skutečně otevřel dveře do pracovny soukromého detektiva Phila Marlowa, protože místo očekávání prostoru, jenž je přirozeně za dveřmi předpokládán, hleděl do šedé stěny vyplňující futra. Až když se rozkašlal, pochopil, že se jedná o reziduum kuřácké potěchy.
“Vy tu máte ale smrad” vykašlal souhlásky Pitkin
“Jestli hledáte zahrady královny Anny, tak jste o dvě ulice vedle, pane profesore” Pitkin se zarazil netuše, jak dobře může být informovaný člověk, který tak špatně vypadá. Nad ním pomalu krájel hustý vzduch ventilátor stejně jako košerák vepřové.
“Pitkin, viďte?” pravil Phil a nalil si malého panáka do sklenice velikosti dětské vaničky.
“Jak to...” vykoktával zmateně profesor a ztěžka dosedl na rozvrzanou židli a pod ním zaječela kočka.
“Mrcha, chlupatá, furt mi sem leze” soukromé očko vytáhlo Remington podobné ráže jako Kitty West, co tancuje nahá u tyče na rohu šesté Ave a jednou vypálil. Chlupy vylétly oknem, které těžko říct proč, neodvádělo cigaretový kouř ven.
“Divíte se odkud vás znám?” Phil hodil před Pitkina svazek ranního vydání bulvárního tisku v němž titulek hlásal:
“Známý profesor Columbijské Univerzity spatřen s pytlíkem F.F.” nebo: “Pitkin v tom jede také” a další “Organizovaný zločin proniká do nejvyšších společenských vrstev”. Pitkin se zhroutil a jen funěl.
“To je můj konec, to je konec”
“Měl byste vypadnou z toho mizernýho města, pane profesore, s tím vaším problémem se musíte porvat sám, tady máte” hodil před Pitkina polámanou vizitku.
“Co to je?”
“Toto pane, je dost malé na to, aby se tím dal utřít zadek, zkuste si něco přečíst, číst umíte, doufám, já zatím vyřídím ostatní, nemusíte mi nic vysvětlovat, na ceně se snadno dohodneme” Pitkin si přidržel brýle na čtení před vizitkou:
Gustave Luc Lefebvre,
specialista na odvykání drogových závislostí,
Rue de Bugarel 12, Montpellier,
France
Pitkin zvedl oči, pak zadek a v předklonu (protože houser je potvora nemytá) zmizel v dýmu v místech, kde se dal tušit východ. Na stole zůstala ležet obálka. Phil do ní šťouchnul dnem láhve od whisky a na stůl vyklouzl zelený vějíř bankovek.

Putyka Josého Ventury u zastávky Murray Hill čpěla na dálku. Kostka ledu ve Philově sklenici bourbonu se rozpouštěla stejně nevyhnutelně, jako naděje pětatřicetileté brunety na jakýkoli vážný vztah. S odporem se ohlédl do míst, kam mu někdo položil cosi na rameno, co tíhou odpovídalo tlapě kodiaka.
“Jacku, co pohledáváš v tomhle smradu? V tomhle vohozu sem padneš jak feferonka do pudinku. Queens přeci není tvůj rajón?” Poručík Jack Neville Bronski se neznatelně zašklebil, protože služebním řádem New Yorské policie byl úsměv zapovězen.
“Služebně Phile, služebně, ale co mě znepokojuje, že vidím zrovna tebe v těchto nehostinných místech”
“Služebně, Jacku, služebně, až mi skončí šichta, dám si sprchu Jacka Danielse, … tebe přeřadili, Jacku?”
“Povýšili, Phile, teď jsem zodpovědný za všechny vodpadky nejen na Manhattanu, ale v celým New Yorku, copak tu sháníš, Phile?
“Bud Waterloo, co ti to říká?” Policajt se obrátil na mexikánce za pultem a ten jen pokývl hlavou a před poručíka předjela sklenice kanadské jako Severozápadní linka na Grand Central Station.
“Tenhle express nemá nikdy zpoždění, že Pepku?” mexikánec sice nepochopil vtip, ale profesionální čest mu velela se zasmát a jelikož  na rozdíl od policajta mohl, tak se uchechtnul.
“Phile,” pravil Jack, od toho raději dál, kdybys tušil, proč tu jsem já.”
“Kvůli whisky asi ne, Jacku, to by ses takhle nešklebil, co?”
“Waterloo je grázl, který se neštítí ničeho," procedil mezi zuby zároveň se slinou, jenž pleskla o parkety "navíc se ani tak nejmenuje, jeho pravé jméno je Ed. Ed Child, ale je to nějaký jméno pro grázla, no řekni, Phile?”
“To jméno už jsem někdy dávno před léty slyšel, co kdybys do sebe hodil ještě jeden černej samet, nějak mě svrbí pravý ucho” poručík přičichl k druhé sklenici a díval se po lokále, v rohu spal montér ocelových konstrukcí co  z něj černý pátek na Wall street udělal burzovního makléře a u dveří se hádal mladý Ital s opilou kurvou o to, jestli se kopanci do rozkroku dá ještě říkat sex za úplatu.
“Ed Child se vypracoval z mizernýho dealera, před lety začínal prodávat před základní školou žužu ve tvaru čerstvé mrkve”
“Pro tyhle šmejdy, Jacku, nemá náš právní systém dost tvrdé tresty”
“Máš pravdu, Phile, to nejtvrdší co může dostat je elektrický křeslo, demokracie má i svá slabá místa, ale i tak je naší povinností jí chránit.”
“Ale Jacku, ta vaše ochrana je podobná intelektuálce, při věčeři nezavře hubu a když jí stáhneš kalhotky je pak ticho jak v kostele, proč tu seš ty Jacku?”
“Stanley Bushman, říká ti to něco?”
“Ale jo, Na Alertonu mu patří polovina nemovitostí od Laconie až po Kingsland”
“Patřila, Phile, včera ho našli houmlesáci, když vybírali popelnice na rohu Brady a Wallace” poručík se podíval Marloweovi přímo do očí
“rostlinná šlehačka ve spreji mu lezla i z uší”
“Di do hajzlu s těma podrobnostma, Jacku, to je fakt nechutný, José, ještě jednu sklenici na mě”
“Našli jsme místo, kde to všechno prodávaj, teď jenom čekáme, až tam infiltrujeme našeho agenta, není to jednoduché, toho co to zkoušel předtím našli utopeného v kečupu.”
“Tak už dost, Jacku, ty vážně nevíš kde končí slušné vychování, dáš mi tu adresu?”
“Tušil jsem to Phile, ale řekl jsem ti všechno, nepočítej, že tě budu na prosektuře čistit od majonézy, 2160 Matthews Avenue”.

Byl to činžák jako kterýkoli jiný v týhle čtvrti, rozeznat je od sebe by bylo stejně nelehké jako dva kantonské Číňany, jenž zdařile prošli kremací. Ale provoz ve vchodu byl více než rušný. Projít vrátnicí nebylo pro takový kalibr, jako byl Phil, těžké. Připočteme-li k tomu, že ochrance už nějakou tu dobu trčela z čela zapíchnutá tříbarevná propiska, nebylo těžké dostat se dovnitř vlastně pro nikoho. “Vypadám tu mezi všemi jako republikán v průvodu na prvního máje”. Pomyslil si detektiv, ale po pravdě řečeno, nebylo nikoho kdo by se o to zajímal. Lidé kteří procházeli se dívali do země, provinilost z nich kapala jak slzy kancléřky Merkelové při pohledu na bílá medvíďata. Těžké železné dveře hluboko v suterénu se pomalu otevíraly a zavíraly a škvírou se protahovaly postavy připomínajíce než stíny. Dvorana, která se za dveřmi rozprostírala by překvapila i někoho, kdo se překvapit dá jen stěží.
“No potěš mě kdo můžeš”. Prosvícený prostor ukončoval výdejní pult s terminály a personál v modrošedavých uniformách, takových jako kdysi Phil nosil, když sloužil u námořnictva. V rohu místnosti stál na podstavci obrovský plyšový medvěd a téměř nepozorovaně otáčel hlavou kontrolovaje tak pořádek v podniku. Medvěd měl na břiše zřetelné řetízkové stehy, které podle Phila vyrobil někdo na chirurgii z šesté Avenue, tak jak se to dělá tomu, kdo si to platí ze svého a ne z povinného pojištění. Doufal, že jej medvěd nepozná, několikrát se potkali, když medvěd ještě dělal pro federály, ale rasistické předsudky republikánských kongresmenů jej donutily odejít do soukromého sektoru.
Před pultíky stálo několik málo front a všichni ve frontě zírali na nabídku Fast Foodu na prosvícených tabulích nad výdejními místy.
“Dobrý den, co vám mohu nabídnout” sotva dvacetiletá, nejspíš studentka roztáhla koutky úst do nacvičeného úsměvu a kalhotky se jí předpisově zařízly mezi půlky. To co stálo před ní, něco mezi  cisternou Wehrmachtu a Lady GaGa vyhrklo falzetovým hláskem:
“Jeden Bigburger se sýrem a majonézou”
“Samostatně, nebo jako menu?”
“Jako menu a …”
“Dnes vám můžeme nabídnout speciální akci dva plus jeden zdarma v rámci Happy Meal days, kde si můžete jako bonus vybrat i Cripsy Chicken Wrap, nebo double chesseburger a samozřejmě nápoje zdarma”
“Tak jo, a ten wrap si teda k tomu dám taky, jó”
“Něco sladkého na závěr? Taštičku? Flurry máme nově s třemi druhy posypů, nebo Sandae s jahodovou, karamelou a čoko polevou.”
“Zmrzlinu, karamelovou”
“Děkuji pěkně” odpovědělo děvče a zelené bankovky putovaly do jutového pytle pod pultem. “Kolu Sprite, nebo Fantu si můžete napustit v nápojovém automatu, samozřejmě s funkcí re-fill”
Philovi se udělalo nevolno a rozhléhl se, kde by si mohl chlapsky odplivnout. V odlehlém místě blankytně poblikávaly ikony chlapečka a holčičky.
Toalety voněly jako dětská prdýlka posypaná pudrem, nikde ani masařka. Potichu se prostorem rozlévala hudba.
“Sakra, Phile” začal vnitřní monolog “tohle se přece nehraje na hajzlech, to už jsem někde slyšel tenhle song” Murphy rozkopl dveře kabinky, nikde nikdo. “Tohle se mi nelíbí, tady něco nesedí, sakra, viděl někdy někdo hajzl se dvěma splachovadly?” Zatáhl za jedno a spustila se voda, zatáhl za druhé a spustila se voda. “No a co tohle?” Zatáhl za obě a... spustila se voda. “Do hajzlu!” a kopl do hajzlu, mísa nadskočila a zadní stěna kabinky se pootevřela. “Vida, vynálezy”. Jakmile zmizel za tajnými dveřmi hudba náhle zesílila, Phil vytáhl Remington a ujistil se, že v žádné z jeho komor není průvan. Pomalu se sunul a hudba sílila. “Teď sakra nevím, jestli je to Stravinský nebo nějakej jinej Rusák” Jó, kdybych tak dal na Betty a šel s ní alespoň jednou za měsíc do Metropolitní.” Na sentiment tedy nebyl a tak na to letmé přecevzetí okamžitě zapomněl. Pak se zarazil. “Viděl jsem už fakt toho hodně, ale nevím co na mě zrovna tohle může zanechat. Bud Waterloo! Poznal ho bezpečně, ten ksicht prostě nelze zapomenout jako třeba vyjmenovaný slova po B. Jenže, Bud byl oblečený jako primabalerína, korzet, sukýnka, bílé punčocháče a na nohou piškoty. Ano teď se mu to vybavilo, Čajkovskij a Labutí jezero. Phil natáhl kohoutek. Ten známý zvuk proletěl prostorem a Bud se otočil.
“Rád tě zase vidím Ede”
“Tak mi už nikdy neříkej, hošo, jsem Bud, Bud Waterloo!”
“Příliš mnoho vzteku, Ede, na někoho, před půl palcovým kalibrem a šesti náboji.”
Bud se podíval jako štěně, co ho najdete mezi popelnicemi v přístavišti. “Já už jsem s tím dočista skončil Phile, podívej, toto je teď můj nový život, nic mě nezastaví, od teď chci jen a jen tančit.”
“Tančit, Ede, nemůže někdo, kdo váží jako lokomotiva, na ty hadry co máš na sobě musely padnout tři čínský bavlněný plantáže.”
“Nezraňuj mě, v tvém srdci je jed, který mě, bóžičku, dozajista zahubí”
“Dost těch keců, skončils, jdeme”, zachrastil policejními náramky
“Prosím, poslední tanec, tanec umírající labutě” hudba právě přešla do finále, Bud Waterloo se rozpajdal po jevišti a postavil se Ailes de pigeon. Opona se zvedla a Bud a Phil stáli uprostřed jeviště v Carnegie Hall, kde dnes bylo zjevně vyprodáno. Nebylo mu jasné, jestli máli hrát Rudovouse, nebo prince. Vsadil na to první a vyplatilo se, záporné postavy se vždy hrají o poznání lépe, než-li ty kladné. Aplaus byl ohlušující a Phil Murphy ještě nikdy nestál po lýtka v květinách. Bud se v nich topil, protože mu při posledním pas de deux rupla achilovka a svalil se jak kňour na francouzském honu. Do toho všeho řvaní vivat, vivat roznášela zcela nahá děvčata s labutěmi na hlavách hranolky s kečupem a coca-cola sahala obecenstvu do půli lítek.