Po několika dnech byl Goldberg převezen do vězeňské nemocnice, protože hlady byl tak vysílen, že již nemohl nadále házet talíře s jídlem po bachařích a pomocném personálu. Jeho advokát okamžitě podal protest proti vězeňské správě, ta se však bránila nařčení a ústy své mluvčí, v plavkách nahoře bez (a údajně bez jakéhokoli silikonu), tvrdila, že ústřice byly čerstvě dovezeny přímo z Colwillského zálivu, ale zadržený odmítal si je pokapat honduraským citrónem a nadále trval na limetce z oblasti Guadeloupe.
Pár týdnů na to jsem ne své kanceláři pocítil náhlou srdeční slabost, která se nápadně podobala infarktu myokardu, který nastává fatálním zúžením koronární tepny. Lapal jsem po dechu a rukou se snažil přivolat pomoc někoho z okolí, ale když jsem zjistil, že není nikoho v kanceláři, komu bych se tím mohl pochlubit, změnil jsem auto-diagnózu na pouhé leknutí. Telefon zazvonil totiž podruhé po dvanácti letech, co jsem si kancelář zřídil a pravda, zvonek to byl halasný! Místo pro svůj podnik jsem vybral tiché, aby se zákazníci cítili v mé přítomnosti bezpečně a uvolněně, což je v profesi finančního poradce naprostá nutnost. Pro tento účel jsem si mimo jiné najal zhruba dvacítku plyšových hraček, které po té co v sedmdesátých letech zavalila vlna levných čínských produktů americký trh, ztratily práci a byly propuštěny pro nadbytečnost. Ale ani plyšáci, válející se na skříních a po zemi kanceláře neodvrátily zběsilý úprk za doprovodu křiku v rytmu Marseillaisy každého, kdo se u mě zastavil pro radu v záležitostech finančních.
Po půl hodině řinčení, kdy se mi nepodařilo umlčet telefonní přístroj ani zalehnutým plyšovým veteránem medvědem Váňou, který zvládl zpacifikovat i odjištěný granát při inaugurační projížďce Ronalda Reagana po Long Islandu, jsem medvěda odhodil a zvedl sluchátko. Mimochodem. Tenkrát dostal Váňa od Roniho vysoké státní vyznamenání spojené s finanční odměnou, která ovšem celá padla na zašití břicha a doplnění pilin, protože si medvěd, jak proniklo do bulvárního tisku, neplatil zdravotní pojistku. Ale od té doby je Váňa pravidelně zván k Reaganovým na narozeniny a tehdy k němu hovoří starý pán dlouhé hodiny v přátelském rozpoložení.
“Tady Goldberg”, ozvalo se tlumeně v přístroji. Ačkoli jsem přesně věděl o kterého Goldberga se jedná, snažil jsem se navodit pocit telefonního omylu.
“Aha, dobrý den pane Goldbergu, tady Bach, co variace, líbily se vám? Ten kánon v kvartě je uznávám trochu složitější záležitost na interpretaci, ale...”
“Jdi do prdele, Mangusi, to jsem já, Ehud, nemám čas..., volám ze sesterny..., obě ty čůzy jsem svázal do kozelce, ale ten fonendoskop to dlouho nevydrží..., potřebuju nějaké knihy, kurva!” Z dáli se ozývalo tlumené ječení jehňátek.
“Co by to mělo být”
“Kanta, nebo Liebnitze”
“Co takhle Nietzscheho” nabídl jsem pamlsek. Ze sluchátka se však už jen ozývalo řinčení skla a nějaké ženské hlasy, podle akcentu bylo možné rozpoznat někoho z Connecticutu v takových těch krátkých šatech s límečkem a kapsičkami na prsou v pouštním okru, ve kterých, když se žena sehne pro cosi na podlaze, tak slušně vychovaný muž dostane okamžitě spálu, nebo náboženské vnuknutí.
“Aha, dobrý den pane Goldbergu, tady Bach, co variace, líbily se vám? Ten kánon v kvartě je uznávám trochu složitější záležitost na interpretaci, ale...”
“Jdi do prdele, Mangusi, to jsem já, Ehud, nemám čas..., volám ze sesterny..., obě ty čůzy jsem svázal do kozelce, ale ten fonendoskop to dlouho nevydrží..., potřebuju nějaké knihy, kurva!” Z dáli se ozývalo tlumené ječení jehňátek.
“Co by to mělo být”
“Kanta, nebo Liebnitze”
“Co takhle Nietzscheho” nabídl jsem pamlsek. Ze sluchátka se však už jen ozývalo řinčení skla a nějaké ženské hlasy, podle akcentu bylo možné rozpoznat někoho z Connecticutu v takových těch krátkých šatech s límečkem a kapsičkami na prsou v pouštním okru, ve kterých, když se žena sehne pro cosi na podlaze, tak slušně vychovaný muž dostane okamžitě spálu, nebo náboženské vnuknutí.
Jakmile jsem pochopil, co se událo v místnosti pro střední zdravotnický personál vězeňské nemocnice jsem jednal dle mariňáckého výcviku, který do nás vštěpoval seržant Hartman na Parris Islandu. Armádní praxe mě za ta dlouhá léta ve Vietnamu naučila nutnosti okamžitě zavěsit sluchátko, vytrhnout šňůru ze zdi a podpálit kancelář, aby KGB nebyla schopna identifikovat volaného. Kancelář chytla jako blondýnka, když jí ukážete výpis z bankovního účtu Davida Rockefellera.
Poučení z ropné krize z roku 73 způsobilo podvědomé pravidlo uchovávat si strategické rezervy paliva, i když jsem nevlastnil vozidlo. A vida, teď se to hodilo.
Když jsem přicházel na roh Central parku, byla již polovina ulice v plamenech. Z dálky bylo možné pozorovat, jak se několik z mnoha mých plyšáků snaží zachránit si ubohý život strávený posedáváním na skříních skokem z okna pod kola projíždějících hasičských vozů, jenž shodou okolností jely právě kolem z pravidelného kropení parkové zeleně.
Před veřejnou knihovnou na páté avenue jsem si prohlédlo svou sbírku členských karet, zda-li je tam nějaká do útrob té kamenné budovy. Zvláštní věc, tyhle ty průkazky, hm. Vlastně žádný z mých klientů nikdy nevyužil mých služeb. Když už někdo omylem zabloudil na mé poschodí, většinou prchl z kanceláře ve chvíli, kdy jsem si položil daňový formulář před sebe, stáhl brýle na špičku nosu a pravil k daňovému poplatníku spojku “takže...” Na koberci povětšinou zůstaly odhozené portmonky, v nich, krom bankovek, díky bohu za ty dary, se nacházely taktéž členské karty umožňující bezplatný vstup do mnohých institucí. A tak jsem po léta využíval služeb thaiské masérny na Madison Avenue, knihovny Bílého domu, (mnoho vzácných komiksů) nebo do velínu jaderné elektrárny v Millstone. Čtenářský průkaz Manhattanské Veřejné Knihovny v mé sbírce nechyběl a tak jsem po chvíli odcházel po čtyřicáté západní s ruksakem a německá filozofie mi na zádech vytvořila zpocený flek. Ve vrátnici vězeňského špitálu to bylo horší, ačkoli se personál u vchodu snažil a hledal v mé sbírce propustek a průkazů nějaký užitečný, nenašli jsme nic co by hochy potěšilo, nicméně jsme si nějaké z nich mezi sebou povyměňovali. Udal jsem propadlou abonentku do Lincoln Centra za režijku do metra v Krasnojarsku a dva slevové kupóny King Burger. Pak jsem byl nucen použít lest a zeptal se, zda-li by nechtěli, abych jim udělal daňové přiznání. Jakmile jsem zašustil v baťohu formuláři a pravil “takže”, praštili o zem svými peněženkami a prchli z ústavu.
Následující dobu jsem pátral, ve které cele se Ehud nachází. Při té příležitosti jsem se seznámil s Carlou Fernandesovou, zdravotní sestrou původně z Mexického Ecatepec de Morelos, jenž byla načerno zaměstnána ve vězeňské nemocnici na funkci voliče pater ve výtahu. Než jsem Goldberga našel, tak jsme se vzali a vychovali tři děti.
Goldberg seděl smutně u okna a z natrhaných kousků papíru, na který sestra zapisuje pacientovu teplotu, sypal holubům za zamřížovaným oknem. Když mě spatřil, vyskočil a vrhl se po baťohu. Chvíli se přehrabával a podřadné svazky odlétávaly do koutů nemocniční cely. Až poslední bichle zdála se být vhodnou. Goldbergovi oči se změnily v žhoucí otvory do pekla ve chvíli, kdy přichází apokalypsa, kvapně nalistoval požadovanou kapitolu a vytrhl z ní několik listů. Z kovového šuplíku štokrlete vedle postele vytáhl do novin zabalené plátky anglické slaniny, pravidelně jimi proložil vytržené listy a s chutí se do nich zakousl.
“Hmmm, hmmm, čisté nebe nade mnou...hmmm”
“To co činíš, Ehude, je čiré barbarství!” pravil jsem s pohrdavě vytaženým obočím.
“Hmmm...ale já vím, jenže sežeň v tomhle podniku parmskou šunku, nebo... ,hmmm, to je žrádlo, … nebo marinovaného lososa, … hmmm … a mravní zákon ve mě”.
“I parmská šunka je z vepře! Mě je to jedno, Ehude, já mám předkožku od narození pořád na stejném místě. ale to, co činíš jednoduše není košer!
Goldberg popocházel po pokoji a když se ocitl u dveří ladně z nich vyklouzl a obratně otočil klíčem v zámku.”
“Ty Ehude, nedělej fóry” škemral jsem, ale už jsem jej od toho okamžiku nikdy neviděl. Tedy nikdy, neviděl jsem jej celých deset let, než mě propustili z lochu, protože můj právník, s výučním listem dentistického technika, nebyl schopen, za obnos který ode mě obdržel, vysvětlit, že nejsem Ehud Goldberg, ale Mangus Murray. Místo obhajoby se spokojil s pouhým pozvedáváním ramenou, což si porota vysvětlila tak, jako že nic nenamítá, abych šel za mříže v růžovém pyžamu a s obrázkem kačera Donalda na náprsní kapsičce. Když jsem před státním návladním namítl, že nemůžu být ten za koho mě považují, protože vůbec nevypadám jako žid, dostal jsem pět let navíc, za urážku předsedy soudu. V návalu zoufalství (Disneyho výtvarno nemohu ani cítit) jsem svému advokátovi slíbil, že mu udělám daňová přiznání na příští tři roky. Mé "takže" ani nedoslechl do konce, praštil peněženkou o zem a vyběhl z budovy soudu tanče Stravinského Petrušku, ale v jakési podivné, nejspíš tradiční filipínské choreografii. V base vládnou zcela jiné podnínky, “takže” trik s daňovým přiznáním mi byl za mřížemi prd platný. Personál vždy prchnul, ale klíče nebyly nikdy v dosahu. Po pár dnech ministerstvo spravedlnosti vždy sehnalo nové bachaře, protože se z věznice ozýval nesnesitelný řev hladovějících muklů.
Další pokusy na útěk jsem díky výhrůžkám na doby hladu pamětlivějších spoluvězňů zavrhl a začal přemýšlet, jestli by nebylo vhodné věnovat se obchodu s finančními deriváty, nebo pouliční pantomimě. To druhé lze obtížně danit.
Někdy vloni na podzim jsem získal vstupenky do Metropolitní, které byly jemně vloženy mezi stodolarovými bankovkami v jedné z portmonek, jenž jsem sesbíral po úspěšném týdnu ve své nové kanceláři. Na programu byl žalm pro Chichester za řízení autora samotného. A tam jsem po dlouhých letech opět spatřil Goldberga, kterak se po laně spustil do orchestřiště, vtrhl k dirigentskému pultu a než se stačil velký mistr vzpamatovat, posypal partituru parmezánem s špetkou bazalky a lžící Luigi extra virgin. Přežvykujícího Golberga vynášeli čtyři Jamajčané v uniformách mažoretek Baltimorského basketbalového týmu. Ještě ve dveřích sálu bylo slyšet jak Goldberg vykřikuje: “Hariu l'Adonai kol ha-arets. Iv'du et Adonai b'simcha. Bo-u l'fanav bir'nanah. D'u ki Adonai Hu Elohim.”
Na druhý den Bernstein pro Daily Telegraph prohlásil:
Následující dobu jsem pátral, ve které cele se Ehud nachází. Při té příležitosti jsem se seznámil s Carlou Fernandesovou, zdravotní sestrou původně z Mexického Ecatepec de Morelos, jenž byla načerno zaměstnána ve vězeňské nemocnici na funkci voliče pater ve výtahu. Než jsem Goldberga našel, tak jsme se vzali a vychovali tři děti.
Goldberg seděl smutně u okna a z natrhaných kousků papíru, na který sestra zapisuje pacientovu teplotu, sypal holubům za zamřížovaným oknem. Když mě spatřil, vyskočil a vrhl se po baťohu. Chvíli se přehrabával a podřadné svazky odlétávaly do koutů nemocniční cely. Až poslední bichle zdála se být vhodnou. Goldbergovi oči se změnily v žhoucí otvory do pekla ve chvíli, kdy přichází apokalypsa, kvapně nalistoval požadovanou kapitolu a vytrhl z ní několik listů. Z kovového šuplíku štokrlete vedle postele vytáhl do novin zabalené plátky anglické slaniny, pravidelně jimi proložil vytržené listy a s chutí se do nich zakousl.
“Hmmm, hmmm, čisté nebe nade mnou...hmmm”
“To co činíš, Ehude, je čiré barbarství!” pravil jsem s pohrdavě vytaženým obočím.
“Hmmm...ale já vím, jenže sežeň v tomhle podniku parmskou šunku, nebo... ,hmmm, to je žrádlo, … nebo marinovaného lososa, … hmmm … a mravní zákon ve mě”.
“I parmská šunka je z vepře! Mě je to jedno, Ehude, já mám předkožku od narození pořád na stejném místě. ale to, co činíš jednoduše není košer!
Goldberg popocházel po pokoji a když se ocitl u dveří ladně z nich vyklouzl a obratně otočil klíčem v zámku.”
“Ty Ehude, nedělej fóry” škemral jsem, ale už jsem jej od toho okamžiku nikdy neviděl. Tedy nikdy, neviděl jsem jej celých deset let, než mě propustili z lochu, protože můj právník, s výučním listem dentistického technika, nebyl schopen, za obnos který ode mě obdržel, vysvětlit, že nejsem Ehud Goldberg, ale Mangus Murray. Místo obhajoby se spokojil s pouhým pozvedáváním ramenou, což si porota vysvětlila tak, jako že nic nenamítá, abych šel za mříže v růžovém pyžamu a s obrázkem kačera Donalda na náprsní kapsičce. Když jsem před státním návladním namítl, že nemůžu být ten za koho mě považují, protože vůbec nevypadám jako žid, dostal jsem pět let navíc, za urážku předsedy soudu. V návalu zoufalství (Disneyho výtvarno nemohu ani cítit) jsem svému advokátovi slíbil, že mu udělám daňová přiznání na příští tři roky. Mé "takže" ani nedoslechl do konce, praštil peněženkou o zem a vyběhl z budovy soudu tanče Stravinského Petrušku, ale v jakési podivné, nejspíš tradiční filipínské choreografii. V base vládnou zcela jiné podnínky, “takže” trik s daňovým přiznáním mi byl za mřížemi prd platný. Personál vždy prchnul, ale klíče nebyly nikdy v dosahu. Po pár dnech ministerstvo spravedlnosti vždy sehnalo nové bachaře, protože se z věznice ozýval nesnesitelný řev hladovějících muklů.
Další pokusy na útěk jsem díky výhrůžkám na doby hladu pamětlivějších spoluvězňů zavrhl a začal přemýšlet, jestli by nebylo vhodné věnovat se obchodu s finančními deriváty, nebo pouliční pantomimě. To druhé lze obtížně danit.
Někdy vloni na podzim jsem získal vstupenky do Metropolitní, které byly jemně vloženy mezi stodolarovými bankovkami v jedné z portmonek, jenž jsem sesbíral po úspěšném týdnu ve své nové kanceláři. Na programu byl žalm pro Chichester za řízení autora samotného. A tam jsem po dlouhých letech opět spatřil Goldberga, kterak se po laně spustil do orchestřiště, vtrhl k dirigentskému pultu a než se stačil velký mistr vzpamatovat, posypal partituru parmezánem s špetkou bazalky a lžící Luigi extra virgin. Přežvykujícího Golberga vynášeli čtyři Jamajčané v uniformách mažoretek Baltimorského basketbalového týmu. Ještě ve dveřích sálu bylo slyšet jak Goldberg vykřikuje: “Hariu l'Adonai kol ha-arets. Iv'du et Adonai b'simcha. Bo-u l'fanav bir'nanah. D'u ki Adonai Hu Elohim.”
Na druhý den Bernstein pro Daily Telegraph prohlásil:
“Přednášel to naprosto úžasně, rád bych jej angažoval,”
Takže dobrý...
