Hovězí consommé a Bouillabaisse, druhé chody: Confit de canard, Pot-au-feu a jako dezert Tarte Tatin. Škleb mu skřivil tvář a protože měl ještě dvě hodiny do příští přednášky, rozhodl se navzdory svému mizivému platu navštívit nějakou restauraci v okolí. Hledal něco po čichu, dle přepáleného oleje z fritovacího hrnce, ale žel bohu zapadl do podniku s podivným názvem Le Petit Lapin.
“Bonjour monsieur, dofolil bych si pour monsieur, nabídnout absolument úšasný Navarin ragout, jemně posypány snitky frais roquette, dnes ráno čechrstvě dovezené přímo z Province, nebo complètement délicieux cassoulet.” Pitkin zvedl hlavu a s telecím pohledem se zeptal: “Nemáte něco, něco...nó?” Číšník sklopil hlavu až těsně k Pitkinovu ramenu.
“Což taklé usmažána tyžicítka ájdam, ranolký a tatárka?”
Pitkin sebou cukl a rozhlížel se nervózně po okolí.
“Tady? Co když nás někdo udá?”
“Bien sûr que non, monsieur, dyž dovolíte, doprovodím vás do chambre sépare”
Ještě než dopadl těžký závěs za oběma muži, bylo slyšet, jak Pitkin užasle vykřkl.
“Cože, Cola?”
Netrvalo to ani tři týdny a profesor Pitkin v tom lítal jak Michael Keaton v kostýmu Batmana.
Pitkin si nebyl jist jestli skutečně otevřel dveře do pracovny soukromého detektiva Phila Marlowa, protože místo očekávání prostoru, jenž je přirozeně za dveřmi předpokládán, hleděl do šedé stěny vyplňující futra. Až když se rozkašlal, pochopil, že se jedná o reziduum kuřácké potěchy.
“Vy tu máte ale smrad” vykašlal souhlásky Pitkin
“Jestli hledáte zahrady královny Anny, tak jste o dvě ulice vedle, pane profesore” Pitkin se zarazil netuše, jak dobře může být informovaný člověk, který tak špatně vypadá. Nad ním pomalu krájel hustý vzduch ventilátor stejně jako košerák vepřové.
“Pitkin, viďte?” pravil Phil a nalil si malého panáka do sklenice velikosti dětské vaničky.
“Jak to...” vykoktával zmateně profesor a ztěžka dosedl na rozvrzanou židli a pod ním zaječela kočka.
“Mrcha, chlupatá, furt mi sem leze” soukromé očko vytáhlo Remington podobné ráže jako Kitty West, co tancuje nahá u tyče na rohu šesté Ave a jednou vypálil. Chlupy vylétly oknem, které těžko říct proč, neodvádělo cigaretový kouř ven.
“Divíte se odkud vás znám?” Phil hodil před Pitkina svazek ranního vydání bulvárního tisku v němž titulek hlásal:
“Známý profesor Columbijské Univerzity spatřen s pytlíkem F.F.” nebo: “Pitkin v tom jede také” a další “Organizovaný zločin proniká do nejvyšších společenských vrstev”. Pitkin se zhroutil a jen funěl.
“To je můj konec, to je konec”
“Měl byste vypadnou z toho mizernýho města, pane profesore, s tím vaším problémem se musíte porvat sám, tady máte” hodil před Pitkina polámanou vizitku.
“Co to je?”
“Toto pane, je dost malé na to, aby se tím dal utřít zadek, zkuste si něco přečíst, číst umíte, doufám, já zatím vyřídím ostatní, nemusíte mi nic vysvětlovat, na ceně se snadno dohodneme” Pitkin si přidržel brýle na čtení před vizitkou:
Gustave Luc Lefebvre,
specialista na odvykání drogových závislostí,
Rue de Bugarel 12, Montpellier,
France
Pitkin zvedl oči, pak zadek a v předklonu (protože houser je potvora nemytá) zmizel v dýmu v místech, kde se dal tušit východ. Na stole zůstala ležet obálka. Phil do ní šťouchnul dnem láhve od whisky a na stůl vyklouzl zelený vějíř bankovek.
Putyka Josého Ventury u zastávky Murray Hill čpěla na dálku. Kostka ledu ve Philově sklenici bourbonu se rozpouštěla stejně nevyhnutelně, jako naděje pětatřicetileté brunety na jakýkoli vážný vztah. S odporem se ohlédl do míst, kam mu někdo položil cosi na rameno, co tíhou odpovídalo tlapě kodiaka.
“Jacku, co pohledáváš v tomhle smradu? V tomhle vohozu sem padneš jak feferonka do pudinku. Queens přeci není tvůj rajón?” Poručík Jack Neville Bronski se neznatelně zašklebil, protože služebním řádem New Yorské policie byl úsměv zapovězen.
“Služebně Phile, služebně, ale co mě znepokojuje, že vidím zrovna tebe v těchto nehostinných místech”
“Služebně, Jacku, služebně, až mi skončí šichta, dám si sprchu Jacka Danielse, … tebe přeřadili, Jacku?”
“Povýšili, Phile, teď jsem zodpovědný za všechny vodpadky nejen na Manhattanu, ale v celým New Yorku, copak tu sháníš, Phile?
“Bud Waterloo, co ti to říká?” Policajt se obrátil na mexikánce za pultem a ten jen pokývl hlavou a před poručíka předjela sklenice kanadské jako Severozápadní linka na Grand Central Station.
“Tenhle express nemá nikdy zpoždění, že Pepku?” mexikánec sice nepochopil vtip, ale profesionální čest mu velela se zasmát a jelikož na rozdíl od policajta mohl, tak se uchechtnul.
“Phile,” pravil Jack, od toho raději dál, kdybys tušil, proč tu jsem já.”
“Kvůli whisky asi ne, Jacku, to by ses takhle nešklebil, co?”
“Waterloo je grázl, který se neštítí ničeho," procedil mezi zuby zároveň se slinou, jenž pleskla o parkety "navíc se ani tak nejmenuje, jeho pravé jméno je Ed. Ed Child, ale je to nějaký jméno pro grázla, no řekni, Phile?”
“To jméno už jsem někdy dávno před léty slyšel, co kdybys do sebe hodil ještě jeden černej samet, nějak mě svrbí pravý ucho” poručík přičichl k druhé sklenici a díval se po lokále, v rohu spal montér ocelových konstrukcí co z něj černý pátek na Wall street udělal burzovního makléře a u dveří se hádal mladý Ital s opilou kurvou o to, jestli se kopanci do rozkroku dá ještě říkat sex za úplatu.
“Ed Child se vypracoval z mizernýho dealera, před lety začínal prodávat před základní školou žužu ve tvaru čerstvé mrkve”
“Pro tyhle šmejdy, Jacku, nemá náš právní systém dost tvrdé tresty”
“Máš pravdu, Phile, to nejtvrdší co může dostat je elektrický křeslo, demokracie má i svá slabá místa, ale i tak je naší povinností jí chránit.”
“Ale Jacku, ta vaše ochrana je podobná intelektuálce, při věčeři nezavře hubu a když jí stáhneš kalhotky je pak ticho jak v kostele, proč tu seš ty Jacku?”
“Stanley Bushman, říká ti to něco?”
“Ale jo, Na Alertonu mu patří polovina nemovitostí od Laconie až po Kingsland”
“Patřila, Phile, včera ho našli houmlesáci, když vybírali popelnice na rohu Brady a Wallace” poručík se podíval Marloweovi přímo do očí
“rostlinná šlehačka ve spreji mu lezla i z uší”
“Di do hajzlu s těma podrobnostma, Jacku, to je fakt nechutný, José, ještě jednu sklenici na mě”
“Našli jsme místo, kde to všechno prodávaj, teď jenom čekáme, až tam infiltrujeme našeho agenta, není to jednoduché, toho co to zkoušel předtím našli utopeného v kečupu.”
“Tak už dost, Jacku, ty vážně nevíš kde končí slušné vychování, dáš mi tu adresu?”
“Tušil jsem to Phile, ale řekl jsem ti všechno, nepočítej, že tě budu na prosektuře čistit od majonézy, 2160 Matthews Avenue”.
Byl to činžák jako kterýkoli jiný v týhle čtvrti, rozeznat je od sebe by bylo stejně nelehké jako dva kantonské Číňany, jenž zdařile prošli kremací. Ale provoz ve vchodu byl více než rušný. Projít vrátnicí nebylo pro takový kalibr, jako byl Phil, těžké. Připočteme-li k tomu, že ochrance už nějakou tu dobu trčela z čela zapíchnutá tříbarevná propiska, nebylo těžké dostat se dovnitř vlastně pro nikoho. “Vypadám tu mezi všemi jako republikán v průvodu na prvního máje”. Pomyslil si detektiv, ale po pravdě řečeno, nebylo nikoho kdo by se o to zajímal. Lidé kteří procházeli se dívali do země, provinilost z nich kapala jak slzy kancléřky Merkelové při pohledu na bílá medvíďata. Těžké železné dveře hluboko v suterénu se pomalu otevíraly a zavíraly a škvírou se protahovaly postavy připomínajíce než stíny. Dvorana, která se za dveřmi rozprostírala by překvapila i někoho, kdo se překvapit dá jen stěží.
“No potěš mě kdo můžeš”. Prosvícený prostor ukončoval výdejní pult s terminály a personál v modrošedavých uniformách, takových jako kdysi Phil nosil, když sloužil u námořnictva. V rohu místnosti stál na podstavci obrovský plyšový medvěd a téměř nepozorovaně otáčel hlavou kontrolovaje tak pořádek v podniku. Medvěd měl na břiše zřetelné řetízkové stehy, které podle Phila vyrobil někdo na chirurgii z šesté Avenue, tak jak se to dělá tomu, kdo si to platí ze svého a ne z povinného pojištění. Doufal, že jej medvěd nepozná, několikrát se potkali, když medvěd ještě dělal pro federály, ale rasistické předsudky republikánských kongresmenů jej donutily odejít do soukromého sektoru.
Před pultíky stálo několik málo front a všichni ve frontě zírali na nabídku Fast Foodu na prosvícených tabulích nad výdejními místy.
“Dobrý den, co vám mohu nabídnout” sotva dvacetiletá, nejspíš studentka roztáhla koutky úst do nacvičeného úsměvu a kalhotky se jí předpisově zařízly mezi půlky. To co stálo před ní, něco mezi cisternou Wehrmachtu a Lady GaGa vyhrklo falzetovým hláskem:
“Jeden Bigburger se sýrem a majonézou”
“Samostatně, nebo jako menu?”
“Jako menu a …”
“Dnes vám můžeme nabídnout speciální akci dva plus jeden zdarma v rámci Happy Meal days, kde si můžete jako bonus vybrat i Cripsy Chicken Wrap, nebo double chesseburger a samozřejmě nápoje zdarma”
“Tak jo, a ten wrap si teda k tomu dám taky, jó”
“Něco sladkého na závěr? Taštičku? Flurry máme nově s třemi druhy posypů, nebo Sandae s jahodovou, karamelou a čoko polevou.”
“Zmrzlinu, karamelovou”
“Děkuji pěkně” odpovědělo děvče a zelené bankovky putovaly do jutového pytle pod pultem. “Kolu Sprite, nebo Fantu si můžete napustit v nápojovém automatu, samozřejmě s funkcí re-fill”
Philovi se udělalo nevolno a rozhléhl se, kde by si mohl chlapsky odplivnout. V odlehlém místě blankytně poblikávaly ikony chlapečka a holčičky.
Toalety voněly jako dětská prdýlka posypaná pudrem, nikde ani masařka. Potichu se prostorem rozlévala hudba.
“Sakra, Phile” začal vnitřní monolog “tohle se přece nehraje na hajzlech, to už jsem někde slyšel tenhle song” Murphy rozkopl dveře kabinky, nikde nikdo. “Tohle se mi nelíbí, tady něco nesedí, sakra, viděl někdy někdo hajzl se dvěma splachovadly?” Zatáhl za jedno a spustila se voda, zatáhl za druhé a spustila se voda. “No a co tohle?” Zatáhl za obě a... spustila se voda. “Do hajzlu!” a kopl do hajzlu, mísa nadskočila a zadní stěna kabinky se pootevřela. “Vida, vynálezy”. Jakmile zmizel za tajnými dveřmi hudba náhle zesílila, Phil vytáhl Remington a ujistil se, že v žádné z jeho komor není průvan. Pomalu se sunul a hudba sílila. “Teď sakra nevím, jestli je to Stravinský nebo nějakej jinej Rusák” Jó, kdybych tak dal na Betty a šel s ní alespoň jednou za měsíc do Metropolitní.” Na sentiment tedy nebyl a tak na to letmé přecevzetí okamžitě zapomněl. Pak se zarazil. “Viděl jsem už fakt toho hodně, ale nevím co na mě zrovna tohle může zanechat. Bud Waterloo! Poznal ho bezpečně, ten ksicht prostě nelze zapomenout jako třeba vyjmenovaný slova po B. Jenže, Bud byl oblečený jako primabalerína, korzet, sukýnka, bílé punčocháče a na nohou piškoty. Ano teď se mu to vybavilo, Čajkovskij a Labutí jezero. Phil natáhl kohoutek. Ten známý zvuk proletěl prostorem a Bud se otočil.
“Rád tě zase vidím Ede”
“Tak mi už nikdy neříkej, hošo, jsem Bud, Bud Waterloo!”
“Příliš mnoho vzteku, Ede, na někoho, před půl palcovým kalibrem a šesti náboji.”
Bud se podíval jako štěně, co ho najdete mezi popelnicemi v přístavišti. “Já už jsem s tím dočista skončil Phile, podívej, toto je teď můj nový život, nic mě nezastaví, od teď chci jen a jen tančit.”
“Tančit, Ede, nemůže někdo, kdo váží jako lokomotiva, na ty hadry co máš na sobě musely padnout tři čínský bavlněný plantáže.”
“Nezraňuj mě, v tvém srdci je jed, který mě, bóžičku, dozajista zahubí”
“Dost těch keců, skončils, jdeme”, zachrastil policejními náramky
“Prosím, poslední tanec, tanec umírající labutě” hudba právě přešla do finále, Bud Waterloo se rozpajdal po jevišti a postavil se Ailes de pigeon. Opona se zvedla a Bud a Phil stáli uprostřed jeviště v Carnegie Hall, kde dnes bylo zjevně vyprodáno. Nebylo mu jasné, jestli máli hrát Rudovouse, nebo prince. Vsadil na to první a vyplatilo se, záporné postavy se vždy hrají o poznání lépe, než-li ty kladné. Aplaus byl ohlušující a Phil Murphy ještě nikdy nestál po lýtka v květinách. Bud se v nich topil, protože mu při posledním pas de deux rupla achilovka a svalil se jak kňour na francouzském honu. Do toho všeho řvaní vivat, vivat roznášela zcela nahá děvčata s labutěmi na hlavách hranolky s kečupem a coca-cola sahala obecenstvu do půli lítek.
