Středa
Život je marnost a lpění na něm je pošetilé. Dnes jsem se rozhodl, že spáchám sebevraždu. Po kolikáté už? Jen si nejsem jistý formou. Je lepší skočit z WTC, nebo si dát ve Starbucku kafe? Vždyť je to fuk, obsah, na obsah se soustředit!
Neděle
Je to osud, ale opět jsem potkal čirou náhodou Kláru. Přiznávám, že jsem čekal u jejího domu osmnáct hodin, ale co by jeden neučinil pro nejušlechtilejší z citů. Tentokrát jsem se neostýchal a popřál jí dobrého dne. Ještě nikdy mi s takovou něhou nenastříkala pepřák do očí. Ach, jak jen je samostatná!
Pondělí
Měl bych změnit zaměstnání, přiznávám, že kolegové jsou veselá kopa, ale když už potřetí za jeden den vás posadí do lavoru plného šodó, přestane vám to být směšné. Když jsem se pokoušel intervenovat u svého nadřízeného, okamžitě jak mě spatřil si nasadil roušku a latexové rukavice.
poznámka: pozvat Kláru do divadla
Čtvrtek
operace mozku a ledviny se podle doktora Wiesmillera povedla skvěle, nepamatuji si sice nic, ale podle zápisu z policejního zápisu vyplývá, že jsem požádal Kláru, zda-li by nešla se mnou do Carnegie Hall, načeš jsem prý nešťastnou náhodou spadl pod hydraulický lis, jakési východoevropské provenience pod názvem Sergej Kovalčuk, se kterým Klára zrovna chodila.
Pondělí
Je tak krásný prosluněný den, den kdy se změní váš život zcela od základů, den kdy můžete na Manhattanu potkat dívku svých snů, a nejen tam, třeba i v Paříži, Stockholmu nebo v Riu de Janeiro. Ach, stále nemůžu pochopit, jak jsem se, proboha, dostal do Kardašovy Řečice?
Pátek
dnes jsem potkal Olívii Kinskou
Olívie Kinská je ta žena, se kterou možné se potkat jednou za dva tři tisíce let a takové setkaní je většinou předzvěstí živelných katastrof, jako je srážka s meteoritem, nebo kontrolou z finančního úřadu. Pamatuji si naše první setkání v květinářství na Long Islandu, kam jsem byl poslán v rámci rekonvalescence, jelikož po zdařile operaci mozku jsem byl přesvědčen, že jsem celer řapíkatý. Když jsem přišel do jejího podniku a předložil lékařskou zprávu, posadila mě do velkého kýble a zalévala jednou týdně do misky.
Středa
Týdny běží a přišla doba květu. Nemohl jsem si pomoci a požádal ji, jestli by se mnou nezašla do Metropolitní, kde právě dávali Stravinského Svěcení jara. Olívie byla tak překvapená, že přelila rajčata.Byly to nejkrásnější chvíle mé vegetační doby. Jednou, po vášnivém milováni, kdy byla Oli cela poprášena od mého pilu, vstala, zapálila si cigaretu a namíchala mi whisky s kristalonem. Když jsem pak zjistil, ze mi zahýbá s chřestem, vypil jsem v zoufalství Roundup. Po té co mi ve špitále u nemilosrdných bratří vypumpovali lymfatickou soustavu, jsem se probudil jako profesor jaderné fyziky na Technické Univerzitě v Kyjevě. Ukrajinská děvčata jsou snad nejkrásnější na světě, bohužel mé přednášky navštěvovali výhradně muži a pokud se mezi nimi objevilo opačné pohlaví, nebylo snadné to rozeznat. Zejména Nastasja Artěmidovna Bondarenko mi něčím stále připomínala něco mezi langustou a Brežněvem. Nicméně jsem vychoval nesčetné množství inženýrů, kteří se cti řídili ty nejsložitější systémy v elektrárnách v Volgodonu, Bělojarsku a v Černobilu.
Neděle
S věkem ubývá mužům touhy a jeden se dokáže spokojit s málem, jako například můj dávný přítel Alesander Korgianian z Jerevanu, který udržoval homosexuální vztah s Higgsovým bosonem. Po tom co vyhořel LHC urychlovač v CERNu u Ženevy pochopil, že svou identitu jeho partner jen předstíral a ve skutečnosti netuší co je kvantová mechanika a dělá revizora v Jerevanském metru. Načeš Korgianian spáchal v zoufalství sebevraždu, když dobrovolně dva dny v kuse sledoval mexickou telenovelu.
I já jsem pochopil, ze láska v pozdním věku těžko vzkvétá a tak jsem vsadil na jistotu, která se jmenovala Alice Brixova a tančila křoví v Ptáku Ohniváku levé části jeviště. Uznávám, že nevypadám jako princ Ivan, ale naznačit mi to šestikilovou sekerou Fiskars ve chvíli, kdy jsem z ni v karavanu na parkovišti pod divadlem strhal vše kromě piškotů, považuji za poslední kapku do mého vztahu se ženami.
Dnes, kdy sloužím jako studijní materiál studentů patologie na lékařské fakultě v Yale cítím, že snad jedinkrát v živote pochopím ženu v její niterné podstatě. Ano, snad právě teď, když Jane Proustová z druhého ročníku mne uchopí tam kde končí trup a začínají nohy, řízne skalpelem a prohlásí: „ty jo, vono to nemá kost, takhle měkký jsem to ještě nedržela.“
No tak nic, pochopit všechno taky není nutný.
