kapitola sedmá - Život po rozvodu

Rozvod je vždy událost nanejvýš nepříjemná. Obzvláště když máte předmanželskou smlouvu, která podle právníků praví, že v případě ukončení manželství jste povinen odevzdat své bývalé ženě téměř všechno včetně svých orgánů vhodných k transplantaci. Láska ženy je věc pomíjivá a nikdo si nemůže být jistý, kdy se to zvrtne. Tak i já po osmnácti letech manželského soužití jsem byl kontaktován zástupcem advokátní kanceláře  Hoghart & Boss & Kindly & Stewartová & synové kvůli projednání záležitosti rozvodu s mou úžasnou polovičkou Daisy. Muselo to dojít až tak daleko, ptám se sám sebe? Ano, uznávám, že nebylo ode mě pěkné, když jsem se tahal s tou modelkou od Gucciho, pak se svojí sekretářkou, ano se Silvou z kavárny Avignon to také nebylo vhodné, ale o Nataše Petrovně, baletce z Metropolitní snad nikdo nevěděl. Stálo mě to mění, když jsem musel zaplatit všechny ty hotely, jachty a lety do Karibiku soukromou Cesnou. Myslím, že poslední kapkou do přeplněného poháru bylo, když mě Daisy přistihla v naší ložnici a já byl tenkrát v té hadí ženě tak hluboko jako Jacques Cousteau pod hladinou Pacifiku. Omlouval jsem to tehdy alkoholem. "Dá se to snad pochopit? Daisy? Vždyť víš, jaké příšerné věci lidé tropí po pár skleničkách."
„Ano,“ odpověděla klidně a z hlavně jejího browningu se vznášela spirála modravého dýmu.  „Opilí lidé jsou schopni příšerných věcí, jako například tvůj bratranec Henry, ten když se ožral, recitoval Schillera v originále. Jenže tys byl střízlivý, Maxi! Opilá byla ta děvka z cirkusu!“

U soudu jsem prohlásil, že jsem ochoten zdát se všeho, jen aby mě Daisy neopouštěla. Soud to pochopil tak, že veškerý majetek přiřkl jí, výjimkou byl pouze náš kocour Niel (který dostal jméno po tom astronautovi z Marsu, (nebo Arizony čert ví), jelikož zcela nelogicky při každém úplňku vil jako pes, nebylo-li zataženo), kterého jsem oba vysoudili rovným dílem.  Daisy bohužel nepřistoupila na můj návrh, že jej budu mít v liché dny a ona v sudé a nakonec jsem se s tím problémem svěřil mému příteli Wang Li Fengovi, který mi jej ve svém bistru připravil na zázvoru s jasmínovou rýží a bambusovými výhonky.

To, že nemáte v kapse ani cent se pozná podle toho, že vás na ulici přestanou zastavovat takový ti studenti s dotazníky, kde se ptají máte-li rádi přírodu a když odpovíte, že máte rád jen sebe, prachy a sex je neodradí aby vám nevnutili složenku na pravidelnou měsíční dotaci pro Greenpeace nebo Ku-klux klan (záleží na které Ave na ně narazíte). Avšak k mému úžasu dnešní bankovní systém je ochotný poskytnout půjčku i Ernestu Guevarovi, (též známém pod přezdívkou Che), pokud předloží platný řidičák. Díky těmto americkým vymoženostem jsem byl schopen pořídit si oblek od Armaniho, aby bych vpuštěn za svým makléřem, jelikož právním zástupcům mě ex-drahé nějakým záhadným způsobem uniklo, že vlastním slušný balík cenných papírů japonské společnosti Tepco. Makléř zpočátku tvrdil, že nikdo jako já neexistuje a není tedy kompetentní k prodeji mých akcí, ale díky mému přesvědčovacímu talentu podpořenému nožem velikosti vrtule z jedné dánské větrné elektrárny jsem z něj dostal podivnou informaci, že veškeré mé akcie byly přesunuty na burzu bezcenných papírů. Vzápětí se posadil do dřepu a začal kvokat jako Lenhorka bílá, ovšem v balkánském rytmu. Trochu to připomínalo Monserrat Caballe v Pucciniho Bohémě. Teď to vypadalo, ze nezbývá než pokusit se živit prací. Práce jsem se nebál, Jeshivu jsem vždy obcházel obloukem a jako student jsem byl zaměstnán dva týdny v bance Wachovia, kde jsem půl hodiny upřeně zíral na uchazeče o hypotéku a pak jsem pod stolem odpálil dělobuch. Pokud to uchazeč přežil byl poslán na další pohovor o dvě patra výše. Nutno podotknout, že jsem měl tenkrát drobnou dohodu s psychoanalytikem Kurtem von Hindenburgem, který se mnou sdílel skromný dvanáctipokojový studentský apartmán na páté Avenue a marže za každého dohozeného zákazníka mi tehdy vydělaly na jachtu a řetězec nabízející pedikúru ve státě Ohio.
Míti pravidelně ostříhané nehty zdarma má také své přednosti, ale to potom nezjistíte co jste přes den brali do pazour, když si nemáte co okusovat.