Legenda- část třetí: Ženich

Z otvoru v tvrzi proudil průvan, dobrý vítr, jenž ve vyhřátém prostoru dával volnosti dechu. I tak nedýchalo se děvčeti zlehka, ukažte mi kohokoli, kdo rád čelí otázkám ze zloby se rodících.

“Tvé povinnosti k rodu, má paní, ti nedovolí k slovům takovým, která tvá ústa opouštějí, věz, že Velen, syn Soběslavův musí stanout v čele národa, však si sama tak předpověděla a bohům se vzpírati není radno.” pravil stařešina div si neuplivl. 

“Slova má si po svém vykládáš, Nezamysle, jsi starý a mysl máš mlhavou. Jako bys snad lépe než-li já věděl co já pravím”

Jenže starý muž pravil tak, jak pravila onehdy ona sama. Těžko bylo rozeznat co je věštba a co jen její vrtoch. Dívka by nebyla proti tomuto svazku, znala Velena od dob dětství, v pohledu na svět nikdy se nepřeli. Nebylo v jejím okolí mnoho mužů, jenž by jí, ženě, tak ve všemu rozuměli. Nebýt té chvíle na začátku posledního léta, kdy vydala se dívka s družinou na cestu do Libice, na návštěvu, kterou nikdo nečeká. Zvěsti pravily různě a přesvědčit se bylo potřebné. Avšak zrádce, jakých kolem bývá vždy dost, donesl otci Soběslavu zprávu a vše co mohlo prozradit špatný ten rod Libický, nehodný svého národa, bylo předem uklizeno. 

S prázdnou se tehdy vracela družina, ovšem pochybnosti nemizely. Horké slunce začátku léta zastavilo průvod ve stínu babyk a blízká řeka zlákala děvče k osvěžení. Když už se rozhodla svléknout u tůně šaty zaslechla zvuky, jenž jí nebyly cizí. Schovaná v travách bylo jí dáno uvidět poblíž Velena vprostřed rozkoše. Zvyky té doby nebažily po předmanželském půstu a tak jí pobavilo pomyšlení, že spatří svého nastávajícího s jinou dívkou v poutech nejintimnějších. Ústa jenž líbala jeho rty, prsa i znak mužství však nepatřila děvčeti, ale jinému chlapci. Toho jí její sestra nikdá nespravila a pocit, jenž jí prošel podobný tomu byl co s barvou rudou a bílou v chladném dni zažila. Děvčeti bylo dosti spatřiti divných vlastností mužů už v samém jejím dětství a tak se nedivilo, jen to těžko chápala. Čtyř a půl let teprve, kdy patřila, kterak Ctislav, nevlastní bratr otce jejího popruhem z kravské kůže rozryl tvář Bohdany, své ženy. Tehdá, ještě myslilo děvče, že Bohdana dopustila se špatnosti a tak odvrátila dětské oči z nedůstojné exekuce. A Ctislav si dětského pohledu povšiml a tak povadla jeho slabošská paže a zachránila tak zrak ženě, jenž se připletla do cesty zneuznanému. V době, kdy děvčeti v podpaží počalo rašit strniště, pochopila již, kdo je muž a kdo jen mužský. Slabost mužům neodpouštěla. Věděla, co jsou zač. Podlost trestala bez soucitu. O to větší překvapení jí samotnou stála slabost Velenova. 

Vracela se od řeky, neumytá, zpocená, povadlá a  podvedená tím zvláštním způsobem, jenž lze stěží vyslovit. Rukou chytala větve nivních stromů až došla k družině, poslední větev byla paže zbrojnošova. Paže muže, jenž přislíbil před zraky Peruna chránit děvče tělem i duší, než-li Perun jej nevystřídá jiným. V té chvíli dosáhlo děvče pevného bodu v bažině lidské, jenž svůj tvar v čase mění. Nebylo mnoho těch, kterým bylo možné důvěřovat a skoro nikoho, ke kterému se schoulit. Zbrojnoš byl jedním, ne-li jediným. Miloval svou paní, k vůli ní pojal za ženu tu, která přivedla na svět jeho dvě dcery a syna. Byl dvanáct lét stár, když se děvče, co před ním nyní stálo, narodilo. A od prvních chvil, snad vnukli mu to bohové, či vědmy, stala se jeho chráněncem. Mnoholikrát tahal jí z tůní, když svah jí ujel pod nohama, z pod kopyt koní, které tak milovala, ze spárů žen, které ji nenáviděly. Miloval jí, aniž hnul brvou, aniž by cokoli pravil, aniž by cokoli chtěl.

Děvče se chytlo paže zbrojnoše a pocítilo bezpečí. On jí skýtal jistotu v dobách, kdy si nikdo nemohl být ničím jistý. On byl pevný a navíc muž. Byl její součástí, mnohokrát si chtěla pomyslet proč vlastně? Ale bála se myslit, bála pustit lásku, divokou tu šelmu, z klece.

Když vrátili se na hrad na skále nad řekou byla již dlouho tma, zbrojnoš ulehl mezi své tři děti a ženu a děvče samo na kůže z ovcí. Oba usnuli až nad ránem, jelikož oba přemítali přespříliš.

Legenda - část druhá: Zbrojnoš

Košíkář vrtěl hlavou a bručel pod knírem. Přiběhli dva jinoši a hleděli na obrazec na zemi v písku. Nikdo netušil, čí znak to může být, ale věděli co znamená. Snad jej i někde zahlédli. Muži povětšinou mlčeli a bylo-li třeba slov, tak nanejvýš dvou, tří. Zbrojnoš, ač nenašev odpovědi na svou otázku, zklamán nebyl.

Tady nikdo moc dobytek neznačí, lidé si své poznají. To dál, blízko cizích. řekl muž, s proutím v ruce.

 To zbrojnoš věděl, ale blízko cizích mohlo být kdekoli a ušetřit si čas dobrou radou zdálo se být rozumné. Rady se však nyní nedostávalo a nebe počalo plakat. Zbrojnoš postával pod slaměným krovem hledě na mizející znak, který vykreslil do písku. Oblačné slzy padaly do prachu žíznivé země, kráteříce hranici pod střechou z došek tam, kde z proutí a klacků rodí se nůše a koše, než pružnost materiálu jim vezme slunce.

Snad u Nerada na soutoku, snad tam by věděli.

 I to zbrojnoš věděl, věděl také jestli do večera nezahlédne slunce bude těžko bude hledat cestu k soutoku a najde-li, nepřebrodí.

Dvůr svlékl prašný kabát a oblékl se do blátivé mazlaviny. Kůň postával pod žudrem a zbrojnoš se o něj opíral. Dnes sotva už bude lépe, kovář děl to samé a mávnutí pravé paže zvalo zbrojnoše do chatrče oplácané hlínou. Vlhkost rychle stoupala zdmi a uvnitř domu to vonělo trochu po houbách a tak trochu jako když Soběbor páral zemi kůži. Odér se však brzy vytratil a prostorem zavonělo pálející se dřevo a posléze voda, v níž vřela slepice. Čtyři muži, to byla míra, pro kterou kdysi košíkář udělal stůl a špalek vedle ohniště posloužil hostu kterak židle. Chlapci byli téměř dospělí, proto po vzoru starších mužů neplýtvali slovy, avšak polévku chlemtali jak psi. Brzká deštivá tma zahnala toho večera společnost do suché trávy dříve než kdy jindy.

 Frkání oře vyprostilo zbrojnoše ze sena. Chlad kouřil z úst a nebe se dnilo, aniž by si ponechalo jakýkoli ze včerejších mraků. Avšak chladu přibylo.To skýtalo možnost dostat se na druhý břeh řeky a zároveň neplavat. Voják s košíkářem si vzájemně položili pravé paže na levá ramena a pak odvrátili své zraky každý svým směrem. Před košíkářem se dýmilo z ohniště a před zbrojnošem z lesa.

Zbrojnoš tudy projížděl před třemi slunovraty a věděl, že k brodu již žádného člověka není, jen luka a lesy. Vida však za posledními stromy slaměná přístřeší shledal, že by bylo cestu provádět častěji, neb povinností zbrojnošů bylo vědět a znát zemi, které sloužila jeho paní, a které zase sloužil on. Stavení stála na půl cesty mezi řekou a lesem, ještě notný kus od místa, kde se řeka rozlévá a dává lidem šanci jí překonat. Z pradávného valu nad řekou bylo vidět jak domky, tak i prám na řece. Podívejme, usmál se voják, tak vojsko plánuje přebrodit, aniž by vědělo, že není nutné smáčet koni kopyta. Prám se pomalu blížil k bližšímu břehu, ale nikoho jiného než dvou převozníků nevezl, pasažéři nejspíš putovali stejným směrem jako voják a již zmizeli z dohledu.

 Kol staveních dusalo hlínu šestero dětských chodidel. Drobota se, jakmile spatřila zbrojnoše, shlukla k sukním dvou žen, kterým mateřství ještě nestihlo vzít krásu. Jakmile se zbrojnoš přiblížil na vzdálenost kdy je poznat barva očí, zasvítily bílými zuby a zastrčily si pramen vlasů za uši. Zbrojnoš nechal koni holá záda a uvázal jej ke stromu, Stavení byla mladá, chatrná, jen z proutí pomazaného hlínou a snopy na střeše. Kdyby jej snad uvázal k domu a náhodou se objevila kobyla, nebylo by pod čím mladé rodině složit hlavu. A ty tu žily dvě, za domky byly malé záhony a mezi nohama se proplétaly slepice. Jedna z žen podala vojákovi džběr s vodou a ten bez řečí přijal.

Přijel bych častěji, kdybych znal co zde naleznu.

Z pod plavých vlasů zazněl chichot a ta druhá vrátila slova.

Těžko jste mohl vědět, jsme tu sotva dvě jara.

A kdepak jinde rostou tak krásná děvčata? chichot rychle pominul, jakmile té sdílnější zmizel úsměv z tváře. Tam již není ničeho, ves shořela, jen pár nás stihlo prchnout. Od řeky přicházeli muži a zbrojnoš jim, který jim z dálky hleděl do očí se naposledy zeptal:

Co stojí převést na druhý břeh.

 Vejce, med, byliny, co kdo nese. Zbrojnoš už neviděl která z žen mu odpověděla, protože vykročil mužům vstříc. Zastavili se dva kroky od sebe a drobně pokyvovali hlavami.

Nemám ni slepic, ni ovoce bych zaplatil za převoz, mohu dát však to.  Otevřel dlaň a podal muži vlevo kovový plíšek ve tvaru misky. Převozníci se oba zasmáli, potěšeni nad dobrým výdělkem. 

Ale převezete mě i zpátky, za den, nejpozději dva půjdu směrem opačným. Křičel zpovzdálí zbrojnoš, kterak odepínal koně od stromu. Od chatrčí dvě ženy a tři děti pozorovali vor, kterak se bidly brání proudu řeky. Ženy si prsty česaly kadeře za uši, neb jižní vítr zaplétal prameny vlasů a kazil jim tak výhled. Široká gesta mužských rukou vypovídala mnohé o tom, co si muži uprostřed řeky povídají, avšak zbrojnoš zůstával klidný, jen pozorně naslouchal, občas se zeptal, ale to už z valu nad řekou nebylo s to pozorovat. Voda byla temná, a občas otevřela hladová ústa točícího se víru.

Zachmuřený pohled muže ve zbroji vypovídal o starostech, které se připojily ke stávajícím po hovoru s muži na řece. Ano, již dříve podobné zvěsti bylo možné zaslechnouti, ale vždy stařešinové přislíbili, vždy přislíbili. Slibem nezarmoutíš, pomyslil si zbrojnoš a když dvakrát slíbíš, jako bys dal. Nebýt na druhé straně řeky, nejspíš by se hned vrátil, neb pochyby o řečech starých mužů byly velké a poslání, které jej dovedlo až sem nepovažoval v porovnáním s nejnovějším poznáním za tak důležité, hmm, ženské starosti?! Hned jak to v duchu vyslovil se za svá slova zastyděl, vždyť on byl ten, jenž paní svou chránil proti zlým jazykům mužů, ať už slovy, nebo i mečem.

Avšak teď snad mohl ještě navštívit místo, kde by snad zvěděl to, co paní jeho žádala poznat. Místa, která navštívil před notnou dobou byla nedaleko a kdyby měl srdce zbytečně hnát koně, hodina by stačila, aby dosáhl dílčího cíle. Avšak neznaje tak přesného časového pojmu, jakou je hodina, nechal zbrojnoš svého koně svému tempu, pouze se kabonil, když se mu snad chtělo zastavit u meze s kyselou travou. Tu ostruhy koni připomněly jeho postavení v lidské smečce. Zbrojnoš se díval do dálky a zpoza kopce, dělícího jej od vsi, kde se chovávaly koně, vycházelo tmavé mračno. Obloha byla toho dne jinak čistá, jak málo které svědomí v této krajině, proto zbrojnoš kovem do třísel pobídl oře do klusu a pak ještě rychleji.

Legenda - část první: Hvozd

Před mužem postával les a vedla jím pěšina. Stezka vyšlapaná toliko zvěří, povozu s koly by chuděra útlá sotva kde stačila. Nebývalo radno hvozdy procházet je-li člověk sám, avšak muž věděl kudy, neb zde nebyl poprvé a navíc mu ctižádost a pýcha, běhny ty lascivní,  kradly opatrnost. Krátiv si takto cestu do rodné vsi nechal se pohltit lesem. Dlaň svírala kožený popruh, jehož druhý konec byl smyčkou na krku klisny. Bylo nutné lesem, bohatým na šelmy, projít do večera, cíl cesty byl daleký a přenocovat mezi vlky nebylo ani v čase necelých dvou úplňků po Moraně bezpečné. Navzdory tomu šel muž pozvolna, hnědka pysky rvala šťavnatou trávu. Na levé části zadku jí ještě trochu pálil cejch tří spletených ryb, ten kterým pan Nerad značil ty koně, jenž právě prodal. Hvozd čpěl rašelinou a ostré slunce hrálo s kmeny stromů nejstarší loutkové divadlo. Nad tím vším opeřenci řevem velebili ptačí svobodu. V tom pohybu náhle muži připadlo něco jinakého, stín, jenž putuje jiným směrem, než udává slunce a on.

Laň, pomyslel muž a rmouceně pokrčil obočí, nad mizivou šancí ulovit zvěřinu. Sekyra by lesního tvora jen stěží dostihla, ale kdyby přece, klisna by kořist lehce donesla až k ohništi. Stín se skrýval za těly dubů a pak zcela zmizel. Muž zasouval sekyru pod popruh na těle koně a poslední část prudce zarazil by uhasil v sobě mrzutost nad promarněnou šancí. Poplácal hnědku po zadku a věda, že i kůň cítí bolest, vypálenou značku dlaň minula a uchopila třmen uzdy. Muž otočil oči směrem, kde se skrýval jeho cíl a před ním náhle stálo děvče, o hlavu menší, slámově zlatavé vlasy byly svázané do spousty copánků, v dlouhém plátěném pláštíku, z pod něhož bylo vidno koženými pásky omotaná lýtka.

Čeho zde pohledáváš? optala se dívka. Prapodivná otázka od někoho tak drobounkého, kdo v těchto nebezpečných místech nemá co dělat. Muž neodpověděl, jen tak hleděl do jejích očí v blankytu, nevěříce těm svým, hnědým. Příliš daleko bylo do jakékoli nejbližší vsi, ze které by mohlo děvče přijít. Těkavě se rozhlížel kolem, nepřišlo-li děvče ještě s někým. Byli sami.

Proč mlčíš? Jsi snad prost řeči? Nerozumíš snad slovům jenž řku?

Vé-vedu koně. zakoktal Poctivý kup. Poklepal na kožený zadek. Děvče pohlédlo na vypálenou značku Neradovu a přiblížila se ke klisně. Vůně mladých dívčích vlasů vrazila do muže tak, jak Perun plamenem do dubu.

Děvče prohlédlo klisně zadek a otočilo se muži.

V hvozdech není... nedopověděla, přitlačena mužem na bok koně, ústa umlčená ústy, která zatoužila po ženě. Odpor způsobil, že oba sklouzli pod zvířecí břich, děvče, sotva poloviční váhy, těžko hledalo sílu, jenž by odvrátila násilí. Muž věděl, že třeba je děvče nejdřív vysílit, ne poprvé si takto lásku vynucoval. Poprvé když tak učinil, provedl to tak neopatrně a zákon tehdejší potrestal jej pojmutím znásilněné za ženu. Od té doby bylo vše v pořádku, ačkoli všechny čtyři jeho děti byli počaty podobným způsobem, jakým činil nyní na dívce sotva sedmnáct jar mladé. Ne dlouho trvalo a muži nedalo pražádného úsilí rozevřít děvčeti stehna. Věděl, že je třeba chvíli vyčkat u bran, než úrodné údolí začne pramenit, aby ten jenž seje mohl vstoupit s nadějí k novému životu. Byla to ta chvíle, kdy bylo možné potěšit se dívčinými ňadry, tak chvatně lapal po pláštíku. Nešlo to hned, jakmile povolila tíha na ruce dívčině, ta vrhla prsty do mužových očí. Až na poněkolikáté byla halena z hrudi pryč. Muž zřel na hrudi dívčině koženou vestu, plnu lesklých kovů, nikdy nic podobného nebylo mu dáno vidět. Muž překvapen ucukl, až vrazil hlavou do koňského břicha, klisna mírně poodešla a položila kopyto těsně vedle dívčina spánku. Štěstí přeje připraveným a muž připraven nebyl. Ten okamžik stačil by děvče tasilo nůž, muž couvl, ale kalhoty spuštěné u kotníků srazily jej k zemi tak jak činní pytlácká smyčka v nohách laně. Než stačil cokoli provést, ucítil na hrdle špičku ostrého kovu. Děvče již vědomo si svého stavu, přitlačila dýku až počala kůže pod mužovou hlavou ronit drobné krůpěje krve. Nebyla snad člověkem? Ne, nemohla to být víla, o nikom takovém pověsti nehovořily, víly dokázaly muže zabíjet nalákáním do bažin, tancem končícím ve smrtelném kole, ale nůž by v dlani neudržely. Čarodějnice snad, dokáží prý brát na sebe podob všelijakých, proč by nemohly vzít i podobu té, jenž mu nyní podřezává hrdlo.

Co jsi zač? Zasípěl muž, by zvěděl čím, či vlastní kým zhyne.

Dozvíš se.

Děvče uchopilo do dlaně, která právě nechutnala rukojeť dýky, jeho mužství. Oproti síle v mužových pažích nepovolilo. Dýka neopouštěla místo krvavého šrámu na hrdle a děvče lehce dosedlo, jelikož u bran již nebylo kdo by bránil. Hnědka pozorovala dvojici, žvýkajíc trs šťavele.  Dívka pohybovala boky, ale hlava zůstávala pevná, stejně jako ruka s nožem. Nebylo doposavad muži dáno podobného zažít a netušil, jakou rozkoš dokáže žena takto dáti. Vždy si, zatím,  jen bral.

 Děvče vědělo, kterak s mužem zacházeti a přesto nebyla kněžkou lásky. Takových žen ve světě rodin a rodů téměř nebylo. Tradice a právo velelo postarati se o ženu, která muže ztratila, žena byla hájena, ačkoli si to můžeme z chování muže s nožem na krku jen těžko myslet. Přesto všechno nebylo tehdá žen, které by museli přežívat, prodávajíc se.

Děvče mělo sestru deset jar starší, jenž hovořila s bohy a jak bohové pravili, tak sestra činila. Často bylo třeba bohům úliteb a sestra přinášela oběti v zájmu lidu své země. Tak každý rok, kdy vyhnána byla Morana, třeba bylo spářit vznešenou Ladu se statným Jarovítem a dopřát tak zemi bohaté úrody. Pokaždé, kdy slunce ohřálo zem, nařídila dívčina sestra starému Soběboru, by zkypřil lán luk a obnažil tak černozem. Hák páral zemi břicho z něhož stoupala vůně tlející hlíny a ptáci z brázdy vybíraly laskominy pro mladé. Byla-li země uchystána přijmout dary, přicházela sestra vždy s jinochem, kterého nikdy děvče dříve nespatřilo. Jinoch kráčel ve předu, tak jak mu kněžka pověděla a poklekl doprostřed oranice, jak bylo předpovězeno ve věštbách, které nebyly nikde psány. Dívka se sestrou přistoupily k němu, zanechavši závojů na kraji luk, jen ve své alabastrové bělosti, která se některá jara zdrsnila po vzoru škubaných hus, neb slunce bylo ještě mladé. Zbavit jinocha lnu a cizích kůží bylo snadné, neb překvapení zbavuje síly a nahota zbavuje smyslů.

 Dívčina sestra usedla do jinošského klínu téměř okamžitě, mladým mužům není třeba pomoci, stačí pouhý pohled. Dívka držela chlapcovu hlavu na svých ňadrech s pozorovala jeho oči, stejně tak jako její sestra. Bylo třeba z lesku a kalu v jinošských očí vyčíst, kdy je čas. Tehdy kněžka povstala a uchopila jinošství do dlaně, aby během chvíle pokropila čerstvou zemi. Nyní byl čas pro druhou dívku, aby napodobila sestrou svou a něhou a pohledem do očí předala přírodě další, druhý a pak i třetí dar. Získat dar třetí bylo obvykle nejsložitější a děvčata se několikrát vystřídala v pohledu do očí.

Takto je třeba dáti přírodě a bohům, by dobrá úroda vzešla a rodu našemu bylo dáno přežíti. Pravila tehdy kněžka, odcházeje s mladší sestrou z oraniště, pokud se v jinošských očích objevila otázka “proč to všechno?” Často byly obě už dávno pryč, než se chlapec zvedl z hlíny, hledě nechápavě na otisk svého zadku v poli.

Jara toho se obřad proměnil, předchozí tři léta nebyla tak teplá a pramálo chybělo, by mnozí z národa nepomřeli stejně tak, jak odcházející zima.

Děvče, s plavými vlasy spletenými do spousty copánků, pečlivě čekalo na třetí dar a nebylo jí pomoci sestry, která jen tiskla hlavu nového jinocha na svých prsou. Únava, která děvče zachvacovala, brala naději, že se jí podaří co obřad žádá. Sestra četla prosbu v jejích očích by si vyměnily místa, ale ta jen nesouhlasně zahýbala hlavou, avšak mizející pohled v očích chlapce prozradil přicházející vrchol. Sestra zaklonila jinochovu hlavu a přitiskla svá ústa na jeho, chlapec zavřel oči.  Děvče radostně uchopilo chlapce do dlaně a jen okamžik dělil chvíli, kdy ornice začala sát sémě. Dívka pozorovala poslední tepy, když tu ponenáhlu její jarním vánkem zhusenou pokožku ohřála světlounce červená barva. Děvče překvapivě uskočilo a kněžka přidržela jinochovo otevřené hrdlo blízko země, aby neplýtvala obětí. Dívka ani nezpozorovala, jak se ocitla na kraji lučiny. Nahá sestra k ní přicházela od zkrouceného těla, zcela čistá, bez jediného potřísněného místa. Děvče stálo na kraji oraniště, zimou vybělené tělo v místech kde tluče život potřísněno do ruda. Ikonický obraz dvou barev, hodných svého národa.

Obleč se, pravila sestra podavajíc jí šaty, jelikož bez duše dívka odcházela lesem tak jak přišla na svět, neschopna se zbavit snového pocitu. Z druhé strany již přicházel starý Soběbor, přes rameno nesa krumpáč a lopatu. 

Vůně hvozdu mísící se s potem lidským opájely muže s dýkou na krku a dívkou v klíně toliko, že oči jeho se zakalily a víčka je pokryla, snad v předtuše nejhoršího. Nebylo v té chvíli v silách muže, neb tyto jej zcela opustily, vnímat svět a tak v mdlobách nevěda, že děvče není již jeho jezdcem, upadl do smrti, pro tentokrát jen té malé, co bere poslední sílu milencům. V dálce zaržál kůň a zvuk kopyt vytáhl muže ze snů. Ukradla mu koně! Vyskočil, ale v zápětí se skácel do lesní trávy. Kalhoty u kotníků stále ještě sloužily jako pouta co nedovolí běžet. Když pak zapnul je kolem pasu, přišla k němu pomalu, přežvykujíc šťavel, jeho klisna. Muž stál, očarován, omámen, neschopen vykročit a v lese se začaly prodlužovat stíny.