Objevit Ameriku
Téma, s kterým přišla ve čtvrtém Reflexu 2012 Adéla Knapová (pro příště jen kafkovsky K. celý text zde), přichází pravidelně jako zatmění slunce, nebo zemětřesení ve východní Asii. Někdy mi připadá, že se jedná o jeden a týž článek, který jsem četl před třemi, pěti, osmi lety. Nu což, Reflex je časopis týdenní a zkuste co sedm dní najít cokoli, čím by se dalo zaplnit tři strany.
Ale nevyváženost textu a manipulace čtenáře pomocí relativních pojmů jako “mnoho, stále více, čím dál tím mladší” by nebylo snad tím nad čím bych se pozastavoval. Položíte-li kterémukoli rodiči otázku tak jak to udělala K., je velice pravděpodobné že se urazí. K. se nesnaží dobrat se informace, kolik rodičů si je skutečně vědomo nebezpečí, kterému jsou vystaveni jeho děti, K. se snaží přesvědčit čtenáře, že rodiče ten problém nezajímá. Byla-li by otázka formulovaná tak, aby dotazovaný nebyl primárně vystaven pocitu, že jej dotazující obviňuje z ignorance alkoholismu vlastních dětí, dostalo by se K. i čtenářstvu daleko většího názorového spektra, což by ovšem nebylo tak mediálně atraktivní.
Souložíte? Tak jste pokrytci!
Pan primář Koranda obviňuje rodiče konzumující alkohol z pokrytectví, když sami dělají to, co druhým zakazují. Co takhle sex pane primáři? Může si vůbec manželský pár vrznout, aby se nedopouštěl pokrytectví, když zároveň dbá aby dospívající adolescentka předčasně neotěhotněla? Jistě podotknete, ne před nimi, no ovšem, jak jim tedy vysvětlíte existenci jejich sourozenců, případně jich samých.
...a Ahmadínežádovi taky věříme všechno
To co mě na tom všem (nejenom co se týče textu K.) zaráží, je embargo na jakýkoli jiný úhel pohledu na alkoholismus ve společnosti.
Míra uvědomnění zlořádstva je ten aspekt se kterým se K. v článku nejvíce potýká. Její pohled na zlořád je zjevně jiný, než-li pohled zbytku společnosti, což jí vede k závěru, že společnost, narozdíl od K., je špatná, což může být koneckonců i pravda, ale pravda, pojem toť vskutku vyhraněný, nastává zřídkakdy. Osobně předpokládám, že pokud se míra společenského jevu na vahách užitečnosti a nebezpečnosti přelije do negativní misky, majoritní společnost na tuto skutečnost zareaguje. Tento jev se, hovoříme-li o alkoholu, již několikrát vyskytl a pominu-li exces prohibice v USA v první polovině dvacátého století, tak podobná nařízení ve Skandinávii a Sovětském Svazu měla rozhodně pozitivní společenský efekt. Jenže podle toho, co nám K. překládá, nic podobného v naší společnosti nenastalo a těžko odhadovat, zda vůbec kdy nastane.
K. sama dodává, že příklady jenž zmiňuje jsou špičkou ledovce, ale odvolání se na průzkum mezi mládeží, který je založen na výpovědi dorostu, je natolik absurdní, jako kdyby tvrdila, že Írán žádné jaderné zbraně nevyvíjí, protože to potvrzují sami představitelé Íránu. V článku se dokonce zmiňuje o nepřekonatelné potřebě dětí vyrovnat se dospělým. Tady je ten kámen úrazu. Dnešní děti nejsou více než jsme byli my konzumenty alkoholu. Dnešní děti, stejně jako my tehdy, se vytahují, aby nebyli před spolužáky za méněcenné. A to i za cenu lži.
Ďáblův advokát
Ale abych se vrátil k tomu, proč jsem se vůbec rozhodl reagovat na článek. K. píše, že alkoholismus je v naší společnosti tabu. Skutečně? Alkoholismus je jedno z nejpropranějších témat, které lze (po sexu a penězích) v západní kultuře nalézt. Co je tabu, je jakákoli zmínka o společenské prospěšnosti alkoholu. Je to zcela pochopitelné. Jakmile by se kdokoli zmínil, že alkohol má i svá pozitiva, bude nemilosrdně rozcupán úsilím Spojených čajových sdružení přestárlých pannen. Do takové profesní sebevraždy se málokterému žurnalistovi chce, pominu-li J.X.D., kterému na jeho pověsti příliš nesejde, nenapadá mě nikdo jiný, kdo by se o něco podobného pokusil. V případě J.X.D. je třeba podotknout, že alkohol je v jeho neutuchající snaze za legalizaci konopné inhalace významným konkurentem, čímž to šance na objektivizaci problematiky alkoholismu klesají k nule.
Ty, ty, ty a ty, vskutku my všichni!
Porovnávat alkohol a heroin v kontextu panevropské kultury, jak to učinila K., je čirá manipulace, nebo hrubá neznalost, popřípadě kombinace obojího. Toto srovnání by se například hodilo pro původní obyvatele Severní Ameriky, pro které jsou obě drogy podobně nebezpečné. Jenže společnost, ve které se nacházíme my, je evolučně s alkoholem spjatá, my jsme se s ním dokázali sžít a do značné míry jej využíváme víc, než-li jej zneužíváme. K. se o tom dokonce zmiňuje ve chvíli kdy podotýká, že 700 000 obyvatel tohoto státu jsou alkoholici, aniž by to kdokoli zpozoroval. Já osobně, pokud mohu cucat podobně jako K. čísla z prstu, bych řekl, že je to dokonce 1.345.456 lidí, plus mínus tři. Jelikož K. správně podotýká, že ten jev je těžko pozorovatelný, jsou obě čísla víceméně relevantní.
A zde docházíme k místu, které je pro vnímání alkoholismu, jako společenského neřádu, zásadní. Pokud skutečně takové obrovské množství lidí jsou, podle K., trosky, jak to že celý stát, jehož fungování záleží na produktivní části obyvatelstva, dosud existuje?
Pomohl bych si také vyjádřením primáře psychiatrické kliniky, který léčil mého kolegu, jenž trpěl depresemi. Jeho stav se jednu zimu zhoršil natolik, že musel být hospitalizován a po jeho propuštění v rámci rekonvalescence trpěl nutností o svém stavu hovořit. Pan primář mému kolegovi pravil, že nebýt jeho abstinence, (kolega od svých osmnáctých narozenin nepil žádný alkohol) asi by se nikdy nesetkali. “Takových jako jste vy jsou u nás statisíce, pravil, a alkohol je přirozené antidepresivum.”
Nároky kladené na moderního člověka zcela neodpovídají tomu, čemu byl nucen čelit v dobách před dvěma sty lety. Technologický vývoj je tisícinásobně rychlejší než ten evoluční a současný člověk je ve vleku společenského vývoje lisován mezi mlýnskými koly pokroku. Není tedy pochyb, že za takových podmínek potřebuje lidské tělo, na které padá kariérní postup, hypotéka, výchova potomstva a další výdaje, stimul. Ten nejpřirozenější je ten, na který je evolučně připraveno, v našem případě tedy alkohol.
Každá mince dvě strany má
Číslo, vycucané z prstu, ať už to moje nebo to K. je hrozivé, ale mnohem hrozivější se zdá být situace, že by tomuto množství neodhalených alkoholiků byl zabráněn přístup k alkoholu, ať už osvětově, nebo direktivně. O kolik by poklesla efektivita už tak nevýkonné ekonomiky raději nemyslet. Alkoholismus je nám dán asi jako barva pleti. Každá prvoplánovitá osvěta k omezení alkoholismu vyvolá negativní reakci tam, kde by jí její autor nečekal, podobně jako dotační politika ekologických zdrojů elektrické energie.
Piju, tedy jsem... dokud to vůbec ještě jde
Konzumace alkoholu je neodlučitelně spojená s naším životním stylem a chce-li kdokoli efektivně odstranit alkoholismus ze společnosti, musí zákonitě dokázat změnit celý životní styl západní společnosti. To, čím naše kultura trpí, není alkoholismus. Ten je na vahách prospěšnosti a škodlivosti v rovnováze, kterou společnost sama mimoděk reguluje a tak je to dobře. To čím naše společnost trpí je stres. Alkoholismus je pouze jeho důsledkem. Dnes, kdy je nám Země malá, vážně pochybuji o tom, je-li něco podobného možné. Zbavte své děti stresu z: písemky z matematiky, přijímaček na střední, vysokou, pohovoru do zaměstnání, koupě domu a zadlužení se, nemocí jejich vlastních dětí, koupě nového auta, prodeje starého, porodu, zlobení jejich vlastních dětí a jejich dis-vlastností a možná potom, snad tak nějak přirozeně, alkohol sám od sebe z našich životů zmizí.
