Soudný den

Nebem pluly ohně.
Den znal podzim
jak kmet kmeta
Já doufal že přišel pro mě.
Den soudný a konec světa.

Nebem pluly ohně
Tou tmou já jel domu
Abych ráno na to vstal
a čelil tomu
že život se mne nezbaví
a ty ohně?
Jen hořáky gondolí.

Všechny cesty vedou do Říma, ale žádná prázdná

Advent a slota vrhly do ulic plechy aut. Po chvíli marného čekání, zda-li někdo pustí bližního svého vyjet z parkoviště do přecpané ulice jsem zacouval zpět a oděn do sportovního usedl na kolo, jenž bylo přichystáno pro případ podstatně lepších povětrnostních podmínek.
Bicykl jsa vybaven blatníky dal mi navzdory tomu pocítit co znamená "být v suchu" a co ne! Především napůl dělené tělní partie, za které si vás přitahuje milenka, máte-li nějakou, jsouce máčeny průjezdem míst kde louží se kal, okusily syrovost prosincového podvečera. Včasný návrat ztěží jen vyvážil virózu, sdílící se mnou dny následující.

Viléme, Jarmilo….

„No konečně nějaké normální jméno“, zvolala paní doktorka, zjistíc, že její malá pacientka se jmenuje Alena. Dá se předpokládat, že pediatr má o výskytu v dnešních dobách dávaných jmen téměř stejná statistická data jako matrika. A z jejího nadšení vyplynul fakt, že Esmeraldy a Laurencové jsou k Janám a Petrům ve zjevné přesile.
Čím to, že zaslechnu-li „Margarita“ vybaví se mi vždy pizza a ne děvče. Ano, tak je tomu, rodičové, nehledě na pravděpodobné společenské znemožnění svého potomstva v době školního věku, křtí je v duchu vskutku furiantském „když oni Meganè, tak mi Mercedes!
A tak pokud zaslechnete na dětském hřišti pána svolávaje své hejno řka: Perpetuo, Euthanasie, kdepak jste?; vězte, že takto v nepokryté snaze přetrumfnout rodiče Nikolase a Chloé volám na Aničku s Alenkou.