Autor těchto řádků...

...je nadmíru znechucen nadužíváním fráze"autor těchto řádků", čímž to pádem se z fráze stává klišé, neboli floskule. Floskule, nebo chcete-li klišé "autor těchto řádků", lze často spatřiti v časopisech společenských, jakožto Respekt, či Reflex, ostatních nevyjímaje. Proto se autor těchto řádků důrazně přimlouvá za ignorování autorů oněch řádků, za účelem čistoty slohu jazyka českého, společensky užívaného a proto nabádá čitatelů těchto řádků k bojkotu řádků autorů jiných, kteří nadužíváním floskulí výše zmíněných plevelí obecnou slovesnost. Dále se doporučuje Velkému bratru Googlu, by své nástroje obrátil proti tomuto neřádstvu a plenil autory těchto řádků seč mu procesor stačí.

tak...publikovat...co je? Proč to nefunguje? Sráč jeden cenzurovskej googlovskej, podělanej, americkej, ať tě žlutej mor sežere!

Radost a slzy.

Kolik zklamání a slz asi letos způsobily kšuntuvní asijské hračky, co po pár minutách provozu ztratí sto procent ze své předvánoční ceny. Připočteme-li k tomu vztek rodičů, kteří zrovna k tomuto hebedu nemohou nalézt pokladní lístek, nelze se divit, že Čína tolik investuje do své armády. Naštvat si takto každoročně zbytek světa je riskantní i pro nejlidnatější zemi světa. Finanční krize na krku, safra, safra, tak kdy to vypukne?

Teorie Velkého vzdechu

Předcházející příspěvek mě přivedl k teorii, kterou jsem nazval TVV. Nebudu vás zasvěcovat do osmi set stránkového elaborátu aspirujícího na příští Nobelovu cenu za spiritismus. Ve stručnosti lze teorii popsat jako přímou úměru počtu hlasitých projevů ženského orgasmu s počtem posledních výdechů kohokoli na světě. Zdá se vám to přitažené za vlasy? (Jestli chceš jako naznačit, že jsem zabila Havla, tak to seš pěknej debil - takto zní jedna z  prvních oponentur. Jasně že ne, v tom má prsty Dášena - je třeba dovysvětlit) 

Nicméně teorii nelze považovat apriori za nevědeckou, jelikož splňuje kritérium Popperovy vyvratitelnosti. Ale pokuste se přimět ženu k vrcholu a zároveň dokázat, že v tuto chvíli nikdo na světě neumřel. Jako důkaz mé vskutku invenční teorie vezměme v úvahu stále stárnoucí populaci a fakt, že většina žen to jen předstírá.

Kde si byl, když umřel Kennedy?

...je běžná otázka Amerických intelektuálů, na kterou já odpovídám zcela po pravdě: "na houbách". Je to otázka u níž není důležité "kde" to skutečně bylo, ale lidé si tak vzájemně vyměňují svá niterná pohnutí. Totiž jen ten, kdo byl vnitřně zasažen dějinou událostí nikdy nezapomene, kdy v tu chvíli byl a co dělal. Nechci srovnávat Vaška s Honzou, ale v našem radioaktivním dolíku se nyní intoši budou navzájem identifikovat otázkou: "Kde si byl, když umřel Havel:" Já byl zrovna v jedné slečně, ale nechtějte po mě její jméno. Že to bylo nad ránem? No dobrá, už nejsem nejmladší a chvíli mi trvá, než je k tomu ukecám.

Schody do Brna

Ne, takto se neříká těm na Baštách, po kterých v létě teče voda, ale takto se říká dálnici D1. Pravém pruhu si připadáte jako slečna na koni (nehledejte v tom žádný erotický podtext, ano?) a v tom levém i při stošedesáti za hodinu máte xenonový stroboskop v zrcátku. Důsledkem toho výrazně poklesl počet zákazníků na McDrivu. No upřímně, zkuste se na schodech do Brna trefit do úst a nezapatlat si oči kečupem.

Audience je u konce

Konec jedné jednoaktové hry

Na scéně je vidět pouze nemocniční postel s těžkým kovovým stolkem, který má otevřená dvířka, je v nich vidět plno lahví od piva, sládek leží na lůžku a ošetřovatelka uklízí prázdné láhve, které se povalují po celé místnosti.

Müllerová:        Tak nám zabili Ferdinanda
sládek:             Děte do prdele, kerýho?  napije se piva
Müllerová:        Ferdinanda Vaňka, ten co koulel.
sládek:             hovno, koulel přeci Šérkézy napije se piva
Müllerová:        ten, jak ste na něj psal estébákům, pamatujete?
sládek:             no jó, von byl pořád takovej smutnej
Müllerová:        píšou, že jako teda umřel sám, na Hrádečku, ve spaní
sládek:             von taky málo pil pivo, jo s nim byla hovno zábava  napije se piva
Müllerová:        ale já myslím, že v tom má prsty ta mrcha
sládek:             sliboval, že přivede Bohdalku... a hovno  napije se piva
Müllerová:        všude chodí lidi a zapalují svíčky
sládek:             to moch bejt tehdá mejdan, co? S Burešem a holkama z lahvárny, co?  napije se piva, ale láhev je už prázdná, upustí ji na zem. 
Müllerová:        von to totiž dotáh někam, panečku!
sládek:             myslíte, že k vůli těm mejm udáním?    vyndá ze skříňky novou láhev, otevře ji o hranu kovového stolku
Müllerová:        má rakev u Svaté Anny a stojí tam zástupy, Bohdalová, i Gott   přistoupí k oknu, vytáhne z nemocničního pláště svíčku a zapálí ji.
sládek:             to jo, tady přikuloval a teď tohle. To jsou paradoxy, co? Podejte mi ...to...no...napije se piva
Müllerová:        udiveně Svíčku?
sládek:             ale né, bažanta.

Pepparkaka hus

Co jsme těm Švédům provedli tak špatného, že se musí takhle mstít? Ano, nebylo jim dopřáno dobít Brno, ale za toto Pyrrhovo vítězství byli Brňané potrestáni tím, že jim každý den bijí poledne už v jedenáct. Tento text asi sotva překoná Baldýnského ódu s názvem "Pömsta", avšak poslední kapka do plného poháru trpělivosti již spadla a jediné proč Stockholmu nevyhlásíme válku je fakt, že podobně jako my ještě nepřijali €uro a pořád máme jejich stíhačky v pronájmu. 

Živě si dovedu představit pány Olafssona, Lingströma, Ericssona a další, kterak se smíchy valejí na podlaze v představě, kterak já a mě podobní lidé z celého světa slepují karamelem perníkovou chaloupku, aby si děti měli na vánoce co ozdobit. Takhle zadělanou kuchyň svět neviděl od dob, kdy Werichovi kynulo těsto.

Přechylujme se!

Ano, budu se opakovat! Za prvé, témat k publikování není mnoho a pak opakování je matka moudrosti. Ale řekněte mi upřímně, jak si představíte matku (nyní není řeč o moudrosti), která se jmenuje Markéta Slezák? Já tedy s knírem a fajfkou.
Jsem tedy v rámci svobodné nediskriminované společnosti za to, aby si muži mohli svá příjmení přechylovat. Už to vidím:

"Dobrý den, zdravím všechny příznivce sportu, hokeje především, od mikrofónu se vám hlásí Robert Zárubová, začala nám druhá třetina a puk drží naši, Plekancová dává na Jágrovou, ten nahrává Eliášové, ten vrací zpět, rychlá otočka, puk dostává Rachůnková, pálí a góóóól, góóól, Rachůnková opět deklasoval Ersberga,  krásný okamžik tohoto zápasu!"

Více šafránu než lásky!

Slavnost v dobách hojnosti ztrácí mnoho ze svého půvabu. To musela být ale oslava, když má prababička jedla na své svatbě šunku. Poprvé v životě!

Dnes je oslavencům po ránu nevolno z nadbytku dne předcházejícího. A tak jednomu zůstane vzácné jen to nikdy nepoznané. A pak přijde doba, kdy i ochutnat poprvé šunku už nedává člověku smysl. 

Inflace médií

Výsledkem sociologického průzkumu, otištěného nedávno v časopisu Respekt je zjištění, že polovina dnešních dětí nemá svůj vzor. Což je údajně špatné, poněvadž jedinec bez motivace je totéž co komunismus bez nepřítele.

To, že si s tím vědečtí pracovníci moc nevědí rady je pro ně skoro až příslovečné, jelikož cílem není pomoci společnost z krize, ale získat nějaký ten grant.

Ve výčtu možných důvodů, proč se tak děje jim neomluvitelně unikla rozmělněnost spektra potencionálních autorit. V dnešní době, kdy může veřejně publikovat kdejaké pako na svém blogu, je těžké hledat kohokoli, ke kterému je možno upnout svůj obdiv. Tak jako pravil superpadouch v jedné pixarovce: "A když může být superhrdinou každý, nebude jím nikdo!"

Já jsem naopak rád že děcka, než-li by se vzhlédla v fekální produkci současných masmédií, raději nevyberou nic. Trochu mi to připomíná volby do parlamentu.

Pohanstvo

"Vánoce jsou blbost!" Pokud tuto větu zaslechnete od osmiletého dítka, je evidentní, že zde něco nehraje.
"Jak to myslíš?"
"Správně se má slavit slunovrat." Tak to už je poněkud lepší, neboť je přeci jedno jak se tomu říká, hlavně že dostanou dárky, nicméně to dítě to nemá z vlastní hlavy.
"A jak si na to přišla?" Zbytečná otázka, když víte, že její matka je militantní ateista.
"No to je přeci jasné, křesťani ukradli slunovrat a nutí ostatní slavit vánoce."
No ruku na srdce, lide český, povětšinou bezvěrecký, nejsme tak trochu pokrytci?

Lux Redit

Vědouce že je čeká ještě skoro tři měsíce tuhé zimy, mi není zcela jasné, proč staří národové vlastně slavili slunovrat. Pokud odmyslím příležitost k požití medoviny, zůstává jen cosi duchovně nelogického. 

Návrat světla se kromě Švédska asi už nikde moc neslaví, obzvláště po té, co papež Řehoř posunul kalendář a svátek Lucie, angelum lucis, se tak ocitl v jiném čase než slunovrat. To ovšem není důvod, proč se dneska nenapít, přesně podle rčení: kdo chce psa bít, vždy si hůl najde.

S rodiči jen opatrně

Mlha na řekou

Pozorný čtenář jistě ví, že netrpělivý rodič a levný švédský nábytek jednoduše nejdou k sobě. To, že jakýkoli rodičovský exces se zapíše netrvalo do paměti dítka je fakt, se kterým se nelze přít.

"V příští hodině vlastivědy budete brát kapitolu "člověk a čas", už umíš pořádně hodiny?"
"Nó, moc néé."
"No tak to bys ses to měla rychle doučit"
"A co když táta zase rozbije stůl?"

co je to sebevražda?

"Tatí, co je to sebevražda?" Ptá se děvčátko, zaslechnuvše tento výraz z rádia.

"To je tak, když se někdo sám a dobrovolně zabije."

"Co že? Proč by to dělal?"

"No třeba je mu hodně smutno a tak už se mu nechce žít." povídám

"To musí být ale pěknej blbec, když je mi smutno, tak si pustím Futuramu, nebo přijdu za tebou, přeci!"

Teprve teď člověk poznává, jaké je to dětství úžasné.

Never more

Hřebejka jsem si definitivně přestal vážit, když jsem z Jezerky odešel před skončením divadla v jeho režii. V Reflexu dává tento filmový a divadelní assemblér své "never more" paní Smrti, která si bere jeho oblíbence. Je vůbec možné, aby takový konformista měl v oblibě Magora?

Smrt. Jediná opravdová spravedlnost světa! Nebýt jí, nebyla by filozofie. Pokud se lze na Ní vůbec za něco zlobit, tak za její lenost, že je nás tady kolem už sedm miliard.

Womb

Není pro mě nic nechutnějšího, než-li kolektiv tlachajících matek dětí předškolního věku. To se dá snad srovnat jen se sjezdy NSDAP, nebo celerem, obaleném v těstíčku. Možná to byl ten moment německého filmu "Lůno", který na mě tak silně zapůsobil. Scéna, kdy se stádo matek pohoršuje nad jinou, jenž to si dovolila pozvat domů sedmileté děvčátko, které ony, podle jejich xenofobních postojů, vyobcovaly ze společnosti. Ten pohled na dětskou bezbrannost vůči pohrdání se vám zažírá pod nehty, až to bolí. Velmi pomalý, řekl bych severský film, který stojí za to vidět.

Pravá imitace

Kapitalismus volné soutěže a zvyšující se konkurenční tlak přiměl výrobce, aby drahé původní produkty nahrazovali levnějšími. Třeba jako treska á la losos, Louis Vuittonka Šárky Grossové, nebo Pink Floyd Revival. Dnes to dospělo do fáze, že i náhražky jsou považovány za něco "hoch". Tuším, že doba, kdy najdete v úseku masa pojem "pravá falešná svíčková", není tak daleko.

Motivace

"Jé, tátí, podívej, co to tam dělají?"
"Tak děvčátka moje, to jsou pánové, kteří ve sváteční den, kdy jiní lidé odpočívají, opravují ucpané kanalizační trubky."
"A proč?
"Protože lidé, kteří dnes odpočívají ty trubky ucpali, ty trubky jsou plné hovínek a jiného sajrajtu a ti pánové se v tom musí ráchat. Takhle dopadnete, když se budete špatně učit!"
"Supér!"
Tak fakt nevím, kde dělám chybu!

The Imaginarium of Doctor Parnassus

Insomnia je ta mrcha, kvůli které nemohu spát. A tak mrhám zbytečným časem pohledem do nitra filmů, které mi nestojí za lístek do kina. 

Terry Gilliam je zářným příkladem tohoto. Jeho filmy nikdy neměly hlavu ani patu a po čtyřicet let se na jeho tvorbě nic nezměnilo. Ten kdo není odchovaný létajícím cirkusem, těžko jen skousne to co mu jeho režisér nabídne. Já osobně jsem zloděje času vypnul v polovině. Taktéž Imaginárium doktora Parnase by těžko prošlo do filmové distribuce, nebýt producentských chytáků, jako je třeba Lily Cole. Je to stvoření vůbec ještě člověk?

Kozačky

Penelopka - jak se vám líbí?

Chladný listopad natáhl ženám boty až ke kolenům. Nechtěje být pokrytcem musím přiznat, že mi pohled na takové nohy vcelku lahodí, ačkoli vím, že budu genderovými skupinami označen sexistického úchyla. Nicméně tak velké množství stejné módy na tak malém místě jako je Brno zavdává k pochybnostem. Ženy, které si dávají tak záležet aby nevypadaly jako ty druhé, se najednou oblékají podobně. Kde hledat příčinu? Nejspíš se tato móda nad-kolenních kozaček loni v Německu a Británii moc neujala a tak prodejci loňskou kolekci vypráší aspoň v East-endu. No, nekupte to, když je na tom taková sleva.

Čekání na poštu

Ženy sotva kdy píší dopisy, 

téměř nikdy mužům.

Odpovědi žen a jejich náklonnost jsou si 

jedním a týmž.

Čekáním na dopis zmarnil muž život, 

avšak po něm přijde další, 

jenž čekáním na dopis

promarní svůj

 život.

Na bílém koni

Tak Poláci se dneska cpou pečivem z Poznaně, kdežto Brnáci (už asi dva měsíce mě brní nohy, tak si to vysvětluji místem kde se nacházím, přece nepřilezu k felčarovi, ne?) kdežto Brňané, abych tak řekl, nee. Je až neuvěřitelné, jak velké množství lidí, dokáže čekat tak dlouhé chvíle na tak špatné víno. Marketing, přátelé, to je to co dělá z lidí ovce. Umění reklamy, (které v dřívějších dobách ovládaly především církve a zapomněly si jej patentovat) dokáže z vody udělat víno, nebo nasytit pět tisíc lidí pěti bochníky chleba dnes převzal kšeft. Mladé víno je asi tak přitažlivé, jako stará žena. Nuž dobrá tedy, přiťuknu si s vámi, ať kůň ztratí podkovu, ale potají si do sklenky naliji něco staršího. Mimochodem, pěkné datum, ne?

Konspirace

Teorií o spiknutí najdete na tom našem širém světě bezpečně víc, než psích bobků na Žižkově. Kdysi jsem se ptal mé přítelkyně, proč vlastně nepodnikáme, posoudíme-li jak ubohá je kvalita podnikatelů v místních krajích a s našimi zkušenostmi by jsme sotva měli jakou konkurenci? "Protože na to nejsme dost velký svině!" Dostal jsem lakonickou odpověď. Tady nejspíš tkví základ všech teorií o spiknutí. Svět dělí lidí do dvou kategorií: jedny, co neustále přemýšlejí jak vydělat ( na těch druhých, pochopitelně) a pak ty druhé, kteří se neustále snaží, aby je nikdo neoškubal. A v případě, kdy je udržení svého peří na už dosti prořídlé kůži téměř nemožné, přicháze teorie o spiknutí.

Nyní je v módě konspirace bank, v čele s FED. Všichni teoretici jen hořekují a hrozí intelektuálskými pěstičkami, ale zásadní směr jak jí čelit nikdo nezná. Já bych jeden měl, když už chcete pánové a dámy vyjet na Rozinantě proti větrným mlýnům. Plaťte pouze penězi, myslím těmi, které můžete požmoulat v ruce a ty jenž vám přebývají investujte do něčeho, co vám nesežere inflace nebo Antonín Zápotocký. Že je to složité, nepohodlné? Ano, ale pak si nestěžujte!

Špitál u Svaté Anny

Málo které místo je tak nehostinné jako chodby nemocnice, obzvláště té mezi Pekandou a Hybeškou. I v tvářích personálu je vidět patina, která je odrazem zašlých zdí obdivovaných fotografy. Není se pak divit, že chtějí lékaři pláchnout za lepším. Ale považte, pracovat v místě, jenž je zmiňováno v básních, nestojí to za ten mizerný plat necelých čtyřicet sedm tisíc měsíčně?

Mudlové

Kam ten svět spěje! Za nás chodily do kostela jen staré babky a dnes místní flanďák nechal udělat parkoviště, aby snad náhodou nemuseli jeho ovce dojít ten kilometr pěšky. (dokonce podlahové topení, to už je vážně dekadence) Nakonec vám začnou kazit děti už v předškolním věku.

"Já už můžu chodit do kostela, protože už se umím mudlit, naučila mě to Jolanka, jak se tomu žíká?" pravila ta mladší, při cestě z lidušky, ehm zušky. (Liduška, takový pěkný název, že?)

"Víra se tomu říká. Jenomže ty nemusíš chodit do kostela, kdežto oni ano. Tomu se naopak říká svoboda"

Zachraňte vojína Šalita

Povinná vojenská služba je noční můrou mládeže, především té izraelské. A branná povinnost v zemi Davidově je nejspíš slepá tak, jak by měla být slepá naše spravedlnost, nebýt zkorumpovanosti soudců. Jinak si nelze vysvětlit, že do armády vzali od pohledu takové pako, které se nechá chytit od někoho tak neschopného jako jsou Palestinci. Při pohledu na Gilada Šalita se mi vybavuje Woody Allen ve filmu Láska a Smrt. Doufám, že si té podobnosti všiml i Woody, mohl by to být skvělý film na pohmoždění bránice. Takto si zatím musíme vystačit s Ahmedem a Salimem.

Šťastný člověk

Mít za partnera někoho ve stále dobré náladě je základem šťastného soužití. Jak takového parťáka či parťačku sehnat, co? Nabízí se mi jednoduchý, ale nezaručený návod, vybírat si podle příjmení. Podle posledních vědeckých průzkumů existuje gen štěstí. Z toho lze usuzovat, že je tedy dědičný. 

Má kolegyně, jenž nosí příjmení Šťastná se imrvére usmívá, jak to dělá netuším. Nomen Omen, jak říkával Seneca (možná to neříkal, ale kdo mi to dokáže?). Jenže já mám k této shodě jména a povahy jedno vysvětlení. Císařovna Marie Terezie nechala své poddané pojmenovat druhým jménem, aby nebyl v daních bordel. Představte si, jak takové císařské nařízení probíhalo. Jde vám takhle vídeňský ouřada po dědině a vidí sedláka Františka s volem, kterak veze hnůj. "Tak poslyšte, Frantischeck, synu sedláka Josefa, od teď se budete podepisovat..., umíte vy, Frantischeck vůbec psát? No dobrá tedy, od nyní se budete podepisovat Frantischeck Sedlack, verstehen? Gut!" Jde vám dál a vidí dalšího sedláka, není divu na vesnici, že? Trochu se podrbe za uchem, ale uořada není ze známosti, ale proto, že má intelekt a tak říká: " Vy, teď se jmenujete Metodiej Sedlatcheck." Dále vidí, rolníka, jak okopává kedlubny, to už se ani nezastavuje a křičí: "Vy tam, vy se budete jmenovat Matiej Motytchka, tamten s tím kladivem Josef Kovarz, vy fořt, budete Jan, vlasně Johan Borovitchka, vy na tom verpánku, Maxmilián Schwec. A nakonec přijde k obecnímu bláznu, jenž husy pase a od ucha k uchu má hubu. "No co s váma? Hus vám dát nemůžu, to by mě farář vyobcoval, tak vy hold budete Schtjastny! Co jste to říkal? Bedřich? No dobrá, tak tedy Friedrich Schtjastny! Und das is alles in dieser dorf!"
"To se pletou, vašnosti, tady není Düsseldorf, tady jsou Židenice".

Talent

Ukažte mi kohokoli nad čtyřicet let, kterému lahodí hluk. Viďte! A teď si představte dítko ani ne šestileté, už tušíte, že? Když jej vyženete od klavíru, začne pištět na flétnu, když mu jí seberete, tluče do zvonkohry, když zabavíte paličky začne zpívat a když jí zacpete ústa, začne vám dupat na nohu v tříčtvrtečním taktu! Ačkoli nemám pedagogického vzdělání, je nadmíru jasné, že to dítě má na něco talent. Ale na co, sakra? ...Už to mám! Tenis! To bude ono!

Alois Nebel

A tak jsem se vám na to těšil! Není ovšem jistějšího souputníka zklamání, než-li přehnané očekávání. Zajímavé ovšem je, že v tomto případě na rozdíl od většiny mainstreamových kritiků bych ze všeho nejvíc pohanil obraz. Méně bývá často více a umanutá touha tvůrců o dokonalý pohyb ukradla filmu poetiku kresleného noir. Říkám si, natočit to na černobílý Kodak, trochu poškrábat negativ, byla by to pecka roku, vždyť ty herci hrají naprosto skvěle! Tedy, hlavně Maruna, že! Myslím, že tento týden bude vařit v kabaretu Špaček.

sexuální tolerance

"A jak se ten marťan jmenuje?"

"To netuším, musíš si ho pojmenovat sama", pravil jsem na jednu z tisíce denních otázek, kterými nás zasypává vlastní potomstvo.

"Tak když to bude kluk, tak to bude Efoun, když to bude holka, tak to bude Efouna a když to bude napůl kluk a napůl holka, tak to bude Efouno". 

Napůl kluk a napůl holka! Řekněte mi, jak pětileté dítě může mít takový přehled v sexuálních orientacích?

Půlnoc v Paříži

Melancholia Larse von Triera má na svědomí, že jsem potřeboval vyčistit hlavu něčím, po čem by se dobře spalo. A Woody Allen je toho zárukou. Pominu-li zjevné kopírování Woodyho mimiky, pohybů a frázování Owenem Wilsonem, je Půlnoc v Paříži filmem, jenž jemně zvedá koutky úst a chlácholí duši mužům středního věku. Těžko říct, proč je právě tento kousek tak divácky oblíbený, když jeho hlavní myšlenka je tatáž, jako ve všech jeho předchozích variantách a to ta, jak morálně odůvodnit proč se zbavit staré, otravné přítelkyně a narazit si novou. Tohle je ten starý dobrý Woody Allen. Doufám, že ještě chvíli vydrží, dědek jeden stará.

Babí léto

Není krásnějších chvil v univerzitním Brně něž-li těch, jenž dává teplý začátek školního roku. Ulice přeplněny sluncem a mládím však způsobují zvýšené riziko infarktu myokardu, především u mužské populace. Bio předpověď pro okolí Masarykovy a Mendlovy Univerzity je pro dnešek číslo 5 - smrtelná zátěž.

Rady do života

"Jeden Fin tak moc miloval svou ženu, že jí to skoro řekl." Věta tato vypovídá o střetu pohlaví tolik, že nelze nic dodat. Já, maje pouze dcer, jsem byl obrán o možnost rozdávat užitečné rady do života a tak blogu tento posluž kterak vrba lazebníku krále Midase.

Vedlejší účinky

"Nejsem reprezentativním vzorkem pro průzkum veřejného mínění." Namítám často jsa oslovován slečnami na ulici, mám-li rád přírodu a nechci jim -li dát nějaký prachy. Namítám tak jednak, že je to pravda a podruhé, že prachů si vážím, jsou-li na mém kontě. Nejsou-li, pohrdám jimi. I proto také nebude nejspíš můj názor v širší společnosti majoritní, ale osobně se domnívám, že sociálně užitečné by bylo mít na trhu medikament s přesně opačnými účinky, než-li má Viagra. K důvodům, které mě vedou k tomuto poznatku se vyjádřím jindy. Na druhou stranu nepřiznat určitá společenská pozitiva tomuto veskrze úspěšnému marketingovému produktu nelze. Považte, dnes i velmi zazobaný impotentní multipracháč dá v honbě za přeludem přednost modré tabletě s prokázanými účinky, než-li šamany předepisovanému prášku z nosorohu nejobávanějšího afrického savce. A tak volejme vivat nadnárodnímu sexuálně farmaceutickému průmyslu pro jeho neúnavnou snahu zachránit populaci afrických nosorožců pro příští generace. Teď vypadám jako fanatický ekoterorista, kterému visí, že?

Chtějí, ale..

Ženskou sexuální dysfunkci si údajně vymyslel farmaceutický průmysl, aby mohl profitovat i na druhé polovičce populace. Jelikož se uvádí, že tato porucha postihuje 30 až 50% žen, je jasné, že tady není něco v pořádku. I třicet procent populace by znamenalo pandemii, takže to nejspíš bude něco normálního a přirozeného a kšeftaři s Viagrou v tom mají nejspíš prsty. Jiná studie zase uvádí, že to s ženami tak hrozné není. Podstatné procento dotazovaných respondentů mužského pohlaví středního věku uvedlo, že se jim zas tak moc ani nechce. Já si myslím, že se jim chce, ale ne s manželkou a když už, tak ne s tou vlastní.

                                      

Pina Bausch

"Nemůžete pouštět něco normálního?" Zeptal se mě před léty dnes už bývalý kolega, když jsem v letním kině promítal Wendersův Buena Vista Social Club. "Takových normálních filmů jsou plné multiplexy, proč bych je měl pouštět v mém kině?" Odvětil jsem pro mě dost logicky, ne ovšem pro něj. Podle toho to tak vypadalo v sále, kde byl na programu film věnovaný německé choreografce Pině Bausch. Suma sumárum deset lidí, vlastně jedenáct, má přítomnost udělala počet lichým. Moderní pohybové divadlo není Lady Gaga a Wim Wenders není James Cameron. Škoda jen, že se režisérovi nepodařilo film dokončit před Pininou smrtí, ten sentiment jednotlivých protagonistů bránil mi zcela si užít krásu z pohybu. Ještě jedno negativum film má. Tady pochopíte, že nikdy si nemůžete představení v divadle vychutnat tak jako když vám kamera poskytne detail tváře baletky. Tady se hraje na plný plyn.

kyberhumor

Už jsem se zmínil, jak mi onehdá Google překladač přeložil Brno jako Glasgow? Dostal se ke mě daleko lepší vtip. Puste si anglickou výslovnost z tohoto odkazu. Já už to slyšel pětkrát a pokaždé se mi opotilo čelo.

Krize středního věku

Před nedávnem otištěný článek v Respektu mě přivedl na myšlenku, proč si muži po čtyřicítce pořizují drahá, neužitečná auta. Zmiňovaný asexuální respondent se zmiňuje, že než za pěknou ženskou se raději ohlédne za pěkným autem. Nebudu rozebírat, jestli asexualita je porucha či sexuální orientace (v tom druhém spíše desorientace), ale ta souvislost zalíbení v bourácích se ztrátou touhy po ženě je zjevná. Jsou různé metodiky, jak poznat muže v krizi středního věku. Není ovšem přesnější metody než-li metoda kabrioletu.

Štěstí

Pravděpodobnost, že vyhrajete v loterii mraky miliónů je zhruba asi tak stejně velká, jako že se na čtyřiceti čtverečních metrech trefíte vrtačkou do  milimetrového drátu. Co by jste tak řekli, že se mi povedlo? Nevíte? No dobrá, zvu vás tedy na půlroční plavbu po středozemním moři na mé nové luxusní jachtě.

Ukradená Indie

You pronounce it "chai?" Zeptal se mě udiveně před léty kdesi v Marylandu lektor, když jsem na společném obědě v čínské restauraci po zjištění, že plzeňské pivo není v nabídce objednal čaj. Ano, čaj tomu říkáme, už dob renesance, kdy se k nám do střední Evropy první lístky dostaly. "Ono se tomu stejně říká i v mém rodném jazyce", pravil kolega, podle jména zjevně Ind. Tak jsem se jal do vysvětlování, že v češtině stále používáme názvy indických měst jako Dillí, Kalkata, nebo Bombaj tak, jak je přivezli středověcí cestovatelé, ačkoli se dnes jmenují zcela jinak. Inu, čeština je konzervativní jazyk. Čeština možná, masmédia nikoli. V posledním čísle Respektu redaktor použil zeměpisný výraz "Mumbai". Sakra proč? Budeme Drážďanům říkat Dresden a Cáchům Aachen? A proč říkat bankovkám €uro, když se za ně dostanou stejný vürsty jako za marky a stejný croissant jako za franky?

Hudební sluch

Číňanovi, který neintonuje žádný jiný Číňan nerozumí. To středoevropské jazyky si vystačí s přesnou artikulací. Ikdyž existují výjimky, kdy i to nestačí, jako když si nešťastná matka marně hlavu láme, co že to dítko chce slyšet za písničku.

Otec     "Co to chce zahrát?"
Matka   "ále, něco jako: ta dam tadada damtam"
Otec     "Ali, co to chceš za písničku"
Ali        " No pšece: tam tada dydumdy, tamtada tydumdamdy, tam tada dydum dy dam"
Otec     "To je Radúza, Do Afriky"

Do sta let, ale o hladu.

"Měl bys raději pít červené víno." Bylo mi poraděno, prý je to zdravější a člověk se tak dožije delšího věku. "A dalším aspektem dlouhověkosti je hladovění a mírná podvýživa". Hm, tak tomu říkám životní postoj. Jeden se bude celý život trápit hladem, aby se mohl trápit hladem ještě dalších dvacet, třicet let. Strach ze smrti dělá z lidí zombie. Zajímá tuto civilizaci něco jiného, než jak neumřít? Co takhle být někdy opravdu šťastný?

Půvab stručného

Genialita myšlenky spočívá v její stručnosti. Pokud autor potřebuje k vyjádření stovky, ba i tisíce stran textu, nejedná se o filozofii, ale o grafomanství. Jediný strip od Geislerky řekne o vztahu ženy a muže k lásce víc, než Schopenhauer, Freud a Jung dohromady a navíc nechávají laskavému čtenáři prostor k vlastní sebereflexi. Otázkou zůstává, jestli autorka vidí pointu v to samém bodě jako já.

Mimochodem, vybavila se mi scéna, z už ani nevím kterého Woody Allenova filmu, která se odehrává v ordinaci psychoanalytika.

psychoanalytik:                Jak často se s manželkou milujete?
muž:                                 Tak dvakrát, třikrát týdně, no skoro vůbec!
------------------------------------------střih--------------------------------------------
psychoanalytik:                Jak často se s manželem milujete?
žena:                                 Tak dvakrát, třikrát týdně, no skoro pořád!

Čundr

Přesně ta špatná paměť, která způsobuje že si lidé staví domy v záplavové oblasti způsobila, že jsem se vybral na dovolenou do Čech. Já, který dětství trávil brigádami v autokempu, kde kolem stanů rekreanti vykopávali strouhy. Já, který jsem v létě častěji než-li šortky oblékal svetr. Já, který jsem opalovací krém poznal až když jsem Čechy opustil. Ale krajina je to půvabná a navíc se vám mléko a máslo nezkazí.

He pičo, o!

Praví na rande mladý chlapec z Poruby děvčeti z Muglinova, vidí-li na jasném večerním nebi zazářit meteorit. Jelikož jsem prakticky založen vím, že pověry jsou k ničemu a empiricky mám ověřeno, že se mi nic při tomto úkazu, ani později nevyplní. Proto jsem si tentokrát nepřál nic. A pokud se nic nevyplní, zákonitě by se mělo (podle pravidla negace negace) vyplnit alespoň něco. Že bych si vsadil?

Biotop

"Hovno Majer, hovno máš," děl v salónním kupé inspektor Trachta, předváděje tak praktikantu Haváčkovi vyšetřovací metodu. Ani já jej nemám a ten kousek křoví na skále se za les nedá považovat ani náhodou. Nicméně zděděné germánské zvyky přinutily mě, abych i ten kousek světa zvelebil. Bohužel, není mi dáno. Ta zarostlá buš se v dnešních dobách nazývá biotop a je přirozeným prostředím Roháče obecného. (povětšinou samiček)

Na otázku neduživých slečen popelavých tváří z Hnutí duha, jenž vás pravidelně odchytávají na Kobližné, Orlí a Poštovské slovy: "dobrý den, máte rád přírodu?" odpovídám zásadně větou: "Nikoli, mám rád pouze sex a prachy, ale když se tak na vás dívám, myslím, že jenom ty prachy."

Roháčům ovšem jejich prostor krást nehodlám, proto navzdory svému původu skálu uklízet nebudu. Cloumá mnou zvědavost, jestli časem přestanu sekat i trávu na dvorku, protože se tam promenádují kudlanky. (povětšinou samičky, není tohle náhodou začarované místo?)

Mravy

Z letmého posouzení politické situace tuzemské a zahraniční vyplývá jednoznačný rozdíl v nástrojích, kterými se vede politický boj. V historicky kapitalistickém bloku se k odstranění protivníka používá skandál ve formě sexu, nejčastěji údajné znásilnění, (DSK, Julian Assange), kdežto u nás si vystačíme s korupcí. (což je pohlavně nediskriminující) Vyplývá to ze zjevného faktu, že zatímco na západě se více souloží, u nás se spíše krade. To si lze empiricky ověřit v denní praxi. Stěží si ještě vybavím intimní chvíle soukromého života, avšak před chvílí mi šlohli bicykl. Hold jiný kraj, jiný mrav. Dumám, že bych se přestěhoval. Taková čokoláda z Quineie, to má určitě něco do sebe.

Zloději kol Itálie, 1948, 93 min

Soutěž

Poslouchaje ranní Vltavu vybavila se mi scéna z Černých baronů, kterak se lampasák rozčiluje nad vojínem Štemberkem ze Štemberka. Dnešní ranní telefonickou soutěž  o jakousi hodnotnou knihu, vyhrál posluchač Jiří Štemberk ze Štemberka. Připojuji se tedy k blahopřání redakce a panu knížeti taktéž gratuluji k výhře.

Chodec v pusté krajině

Boris Pasternak nechává hrdinu svého nejslavnějšího románu procházet vylidněnou zemí, ve které není nikoho kdo by očesal ořešáky. Vzpomněl jsem si na Jurije Andrejeviče, když jsem procházel dlouhé kilometry v rekreační oblasti aniž bych nalezl místo, kde by bylo možné ulevit zažívacímu traktu. A tak mi došlo, že tato země zažívá jedno ze svých nejdelších období, kdy nepoznala válku. Laskavému čtenáři nechám k posouzení, je-li to dobře, či ne.

Módní policie

Při posledním školení bezpečnosti práce ve výškách jsem uspěl s vtipem o kotníkových žabkách, jelikož muži v postrojích se o současnou módu pramálo zajímají. Doufal jsem, že loňský odporný módní výstřelek po sezóně zmizí. Marně, obchodníci ve snaze navýšit zisky prodávají loňský šmejd za směšné ceny a letos si tak hnusí své nohy ta méně movitá část něžného pohlaví. Smrtelná kombinace tohoto na noze s nasrávačkami tak zavdává myšlence na zřízení módní policie. Ale nebyla by to novinka, v Iránu to provozují již roky.

Nejkrásnější den v roce

Když se rozdává vysvědčení, v šatech chodívají gymnazistky.
Když se rozdává vysvědčení, monzun obvykle přichází.
Když pak déšť dívkám zmokne šaty,
je člověku tak nějak
lehce.

2D:4D

Máte rádi mýty? Asi bychom si rozuměli, pokud je rádi vyvracíte. Jako například ten který tvrdí, že muži, kteří mají delší prsteníček nežli ukazováček, jsou u žen oblíbenější než-li ti, jenž to mají naopak. Musím podotknout, že navzdory své atletické postavě, společenskému postavení, přirozenému šarmu, citlivému ostrovtipu a...podotýkám delšímu prsteníčku jsem za celých čtyřicet let potkal jen jedinou ženu, které jsem, ehm, údajně imponoval. Jak se posléze ukázalo, evidentně lhala. Proč, nad tím si stále hlavu lámu. Inu, ženský rozmar.

Deutschland über alles

Je libo geneticky čisté potomstvo? Německá seznamovací agentura nabízí klientům selekci kandidátů podle jejich deoxyribonukleové kyseliny. Nebýt darwinistou, asi bych nad tím mávl rukou, ale podobné tendence, jako například umělé potraty čínských nenarozených holčiček na základě ultrazvuku, ve mě vyvolávají pocity více než nepřátelské. U německého případu je to o to horší, že círka před tři čtvrtě stoletím takové pokusy na vytvoření rasy nadlidí probíhaly pod názvem Lebensborn.

Hlavní zpráva dne

Podle toho, co hlásí komentátor hned po pípnutí celé hodiny se pozná, co je vlastně rozhlasová stanice zač. Nebudu porovnávat jednotlivé kanály, žumpu jsem čistil šoufkem jen jednou někdy v šestnácti letech a zážitek to byl na celý život.

Výjimkou z rozhlasové nabídky je ovšem Vltava, kde hlavní zprávou dne je, že nastal letní slunovrat. Jedna z mála jistot, které na tomto světě ještě zbyly. Začalo léto, přátelé, pozor na klíšťata.

Lesní jahody

Nedělní ráno zvalo k návštěvě lesa by jeden dostal odpověď na otázku "jestli už rostou". Myšleno tedy houby. Kupodivu ano, ale hlavní sezónu mají jahody. Pokaždé když se mi v ústech rozplyne ten nezaměnitelný parfém, vybavím si hřbitovní zeď, kde se jim dařilo obzvláště dobře. Staré oči a "štěstí" věčně svobodného muže způsobily, že houby našli povětšinou děti, mě zůstala jen ta chuť hřbitova na patře a stará limuzína z Bergmanova filmu v mysli.

Rozvod

Tak jako zhrzená ex-manželka nikdy svému bývalému neodpustí, stejně tak je to ve vztahu mezi Čechy a Slováky. Kdo nežil na Slovensku nějakou tu dobu nepochopí, proč musí být na výrobcích dvojjazyčné názvy, ačkoli slova jsou si podobná. Připomělo mi to cestu do Liptákova, když si skupina vědeckých pracovníků označená písmenem "B" stěžuje, proč zrovna oni jsou "béčko". Nádech absurdity dostávají případy, kdy názvy jsou naprosto totožné, ale musí být uvedeny dvakrát, aby Matice Slovenská nežalovala výrobce v Čechách. Jen mi nějak chybí rozlišení, který z těch nápisů je vlastně český a který slovenský. Kdekomu to může být ukradené, ale my, jenž trpíme stejným neduhem jako doktor Munory z Poláčkova románu a musíme nutně přečíst všechna písmena ve svém okolí se cítíme podvedeni, jelikož dostaneme dvakrát totéž.

Autokorektura

Výpočetní technika vládne dnes takovými nástroji, které za vás opraví text tak, jak si to počítač sám přeje. Tak například když chce celník napsat, že nikdy nedělal na Hatích, přepíše to robotek, že si někdy nadělal do gatí. Což nemusí být zákonitě lež, ale v životopisu to nevypadá dobře. Robot pravděpodobně stojí za faux pas ve včerejším Respektu, kdy zaměnil šéfa ČEZu Martina Romana za bývalého ministra Martina Římana. Povážíte-li ale, že Říman je předsedou dozorčí rady ČEZu, není to až taková chyba v investigaci, odkud tečou stovky miliónů do kasy ODS. Ještě že ten Dalík taky není Martin. Jen mě jímá hrůza, jestli se používá autokorektura při posílání například válečných depeší.

Ghetto

Bydlet v místě, kde je procento nezaměstnanosti vysoké jako státní dluh, není nikterak příjemné. Vyvodit to lze jednak z reakce ženy, která domnívajíc se, že nesu sniperskou pušku, jásala a jednak z chování postaršího Cikána na pavlači, jehož mi bylo možné pozorovat ze střechy a který se podobal šílené veverce, která celý život běhá v mlýnském kole v kleci. Já nemít co dělat, byl bych za dva týdny v parku v Černovicích. No a pak potkáte na parkovišti jiného ne-gadžu s krumpáčem a lopatou, který za vámi přijde a slovy: "pane, řekněte kolegovi, že má v autě stáhnutá okénka" vyjádří obavy o cizí majetek. Ghetto dělá z člověka lůzu, bez ohledu na barvu pleti. Investoři už pronikají i do takových míst jako je Cejl a je jen otázka času, kdy tmavé čtvrti zmizí a zanikne-li ghetto, rozplyne se i romská otázka. Stane se z ní malichernost.

Tlaková níže

Chůze v dešti má svá specifika. Těm jenž zamítli tanec, neb nehoví muzikálům, skýtá omezený výhled z pod deštníku možnost vlastního sociologického průzkumu na základě toho, čím si lidé obalují nohy. Nepochybuji, že takový průzkum již nějaký vědecký pracovník podnikl, podpořen smysluplným grantem, nicméně empiricky zjištěná skutečnost má pro jedince mnohonásobně větší význam, než výsledky Akademie věd. A navíc je zábavné představovat si zbytek od blankytně modrých nehtů v růžových žabkách. Inu, letos letí "color blocking". Nakonec vám déšť vyčistí nejen chodníky a vzduch, ale i mysl, zbyla vám-li jaká.

Keep up with the Joneses

Já rozhodně nejsem zastánce filozofie Marxe a Engelse, ale naprosto chápu pohnutky, které vedou tupý lid, by znárodnil kapitalistům co si nahamounili. Ne, že bych záviděl (ačkoli, stále si jachtu jen půjčovat je taky docela průda), ale věčně poslouchat: "Tátí, já chci táký kóně jako má Éliška" dokáže přivést jednoho do Černovic i v době, když se zrovna nepořádá festival Mezi ploty. "Tátí, plosím, bude nám dělat hovínka do rajčat, aby dobže lostla, plosím". No, nakonec když nechcete klisnu na Steeplechase, tak bych za své důchodové spoření pořídil zhruba patnáct kousků a jelikož se důchodu těžko dožiji, budu muset zase udělat dětem radost. Proč nechtěj třeba křečka? Chápete to?

Komentátor

Nomen omen, řekl by latiník na komentáře Pavla Ryjáčka z Vltavy, když si rýpne do přeřeknutí svých kolegů. Ale aby poskytl ucelenou informaci co se právě hraje, tó né! A pak se divte, když tlačítka FF a NEXT na CD přehrávačích v Mahenově knihovně jsou ohmatáním nečitelná. To se jeden nacvaká, než zjistí co je vlastně ta "ukázka ze Stravinského baletní suity".

Kruh se uzavírá

Svět je obrovský a o náhody v něm není nouze. Tak třeba jako tahle: Před sto lety napsal Tomas Mann Smrt v Benátkách, jejíž hlavní hrdina se jmenuje Aschenbach. Jeho předobrazem byl údajně Gustav Mahler. Potud zatím nic zvláštního. Ale když se podíváte, kdo diriguje dnešní koncert Gustava Mahlera, tedy Symfonii tisíců na Pražském Jaru, tak vezte, že je to podobnost čistě náhodná. I když Eschenbach a Aschenbach se vyslovují vlastně stejně.

Konečná

Činnost, kterou jsem živen, mě zavádí na různé střechy, ze kterých je krásný výhled a skýtají také možnost srazit si vaz. Ta, kterou jsem navštívil v pátek třináctého, chrání před deštěm zdejší prosekturu. Těžko v tomto státě pohledat veselejší lékařský personál. Leda tak na jiné prosektuře. Pohoda, která ze zdejších zaměstnanců čiší, zcela odporuje všeobecnému povědomí o medicínském sektoru. Předpokládám, že nikdo z domu na rohu Tvrdého a Všetičkovy ulice neparticipoval v kampani "děkujeme, odcházíme". Proč také, že? Zde nakonec skončí všichni, krom těch, jenž se utopí v oceánu. Jen předem není jasné, za kterými dveřmi.

Besídka

Kombinace KDÚ-ČSL a klubu důchodců je téměř stejně smrtelná jako Al-Kaida a Mao C´ Tung. A jelikož kvalita učitelského stavu v předškolních zařízení je podobná supermarketovým uzeninám v akci, dal se výsledek očekávat předem. No, ale odmítněte ratolesti účast, když se na to tak dlouho připravovala. Naštěstí venkovská kulturní zařízení jsou v téže budově jako hospoda a vystoupení netrvalo dlouho.

Není kam uniknout

Opět jsem se projevil jako pěkný LOHAS. Sousedství lesa, jenž nese certifikát FSC, láká jej těžit, samozřejmě, že pouze v zákonem povolené míře. Začátek května nabízí gurmánům zelené listy Allium ursinum, které nasekané s olivovým olejem dělají z běžného špagetového žrádla pokrm. Avšak v zápětí jsem se dočetl, že medvědí česnek je dnes velmi "IN" a v každé kvalitní restauraci jej, za samozřejmě odpovídající cenu, nabízejí konzumentům, jenž nemají hluboko do kapsy. Napadlo mě, jestli lze dnes udělat jakoukoli normální činnost, aby jeden nebyl označen za snoba? Už se bojím, jak budu uprostřed léta vnímán s košíkem hub. Jen nevím jestli budou zrovna v kurzu čerstvé, nebo ty červavé s vysokým obsahem přírodních proteinů? Jediná naděje, že nám neseberou naše "out-city" hájemnství je, že si medvědí česnek spletou s konvalinkou a růžovku s muchomůrkou zelenou. Na ty zelené potvory se u nás dá chodit s kosou.

Lahůdka

Dětský pohled relativní obraz světa. ("relativní" ve smyslu gerundia, nikoli adjektivum) Krabice, do nichž před dávnými lety táta nasbíral hlemýždě, aby pak s přáteli poznali jak chutná Francie za železnou oponou, se zdály být velké jak psí bouda, ačkoli ve skutečnosti třebas byly velikosti obalu od obuvi. Tehdy jsem neochutnal a ani po letech po tom netoužím. Proč vám tu pětatřicet let starou vzpomínku z Žacléře vyprávím? Možná proto, že letošní jaro je na budkaře obzvláště hojné a taky proto, že jsem si na to vzpomněl okamžitě, jakmile to pod předním kolem bicyklu křuplo.

Tragická bilance

Ačkoli se chlupatí holedbali hojnou účastí v terénu během pašijí, nepotkal jsem o víkendové půlnoci v největší moravské vesnici ani jednoho. Z doslechu od přátel, kteří vlastní a dokonce, nepohoršujte se prosím, je to jinak slušná rodina, sledují televizní program, jsem se dozvěděl, že na silnicích zahynulo relativně dost, jak se tomu říká? Jo! "Účastníků silničního provozu. Ne jinak tomu bylo i u nás na lontě, kde jsem v úterý ráno zaznamenal dvě mrtvoly. U kostela ježek a za pumpou zajíc. Oba řidiči z místa nehody zbaběle ujeli.

Šmigrus

Koledovat jsem byl v životě tak asi třikrát, naposledy když mi bylo šestnáct a to byla vlastně zdvořilostní návštěva, aby rodiče děvčat mohli jim pak mluvit do duše řkouce: Vidíš, to je ale slušný chlapec, toho by sis měla hledět! Nutno ovšem podotknout, že mě jejich pozornost nezajímala, až na výjimky, ke kterým jsme nedošli, neb bydlely na jiném sídlišti.
Jsa znalým alkoholikem vím, že způsob konzumace spojený s koncem velikonoc patří k těm nejhorším zážitkům, které bych nerad kdy zažil znovu, proto šmigrus ignoruji. Po loňském zážitku, kdy podnapilá suita v našem domě nedokázala pochopit vztah feministek k pašijím v českém stylu, jsem byl rád, že se matka mých dětí rozhodla pondělní dopoledne trávit v obchodech s obuví.

Nymfomanka

Fere libenter homines id, quod volunt, credunt. Nebo-li "přání otcem myšlenky." Před časem jsem zaslechl z úst "standardního statistického vzorku", že tzv. ženská sexuální dysfunkce je výmysl farmaceutického průmyslu. S tím se dá docela dobře souhlasit. Nelze přece léčit poruchu něčeho, co ve skutečnosti není. Podobně jako léčit plicní bronchitidu tuňáků.

Lars von Trier točí nový film o nymfomance. Nu proč ne, Formanův "Přelet" o duševně chorých lidech byl taky skvělý film. Avšak to, že jsem za celý život, na rozdíl od bláznů, žádnou nymfomanku nepotkal, sice neznamená že neexistují, ale co mě na tom udivuje nejvíc je, že jsem o ní ani neslyšel! A to ve společnosti mužů, která ráda propírá takové ty nechutnosti ohledně ...no však vy víte, je velmi podivné. Dokonce jsem ani neslyšel o nikom, kdo by o nějaké nymfomance vůbec kdy slyšel. Mám sice mezi přáteli pár lékařů, cvokaře však ani jednoho. Z tohoto prostého faktu mi vyplývá pravděpodobnost výskytu někoho takového asi stejná, jako že mě zasáhne meteorit. Nymfomanii si nejspíš vymysleli muži, doufajíce že by něco takového mohlo, snad, někde existovat. A propos, někde jsem četl, že za nymfomanku lze považovat tu ženu, která provádí sex asi tak pravidelně jako průměrný muž.

Spor s Schopenhauerem

Kdyby se jeden jen nechával vést vůlí a nepředstavoval si jaké by to bylo, "kdyby...", byl by mnohem šťastnější, než-li by mu kdy jeho imaginace dovolila. Myšlenky totiž měnit lze, vůli nikoli, v tom nejsme s Arthurem ve při. Ale popírání vůle cestou ke štěstí nejspíš jen stěží bude. Pokud ovšem nejste alespoň tak staří jako já.