"Ví Bůh", pravil ateista, vlastně ateistka na jakousi mou otázku. Ten toho ví tolik co já, zarouhal jsem se v duchu věda že jeho mlýny melou pomalu. Ne však pro každého, netrvalo více než půl hodinu a mokré koleje spolu s mojí neopatrností dřely ze mě kůži do krve. Řidička za mnou vidouc mě smát se nad Boží ješitností trestat mě okamžitě si oddychla, zbavená povinnosti poskytnutí první pomoci. Trestat bolestí je snad dostačující, vzhlédl jsem vzhůru, ale proč jsem u toho musel ztratit i foťák! Zklamán neadekvátním potrestáním jsem na Něj již nepromluvil. Když břich pravil, že je čas jej vyplnit, vzal jsem z lednice tašku s potravinou a ejhle, foťák uvnitř. Ale kulhám jak Žofrej.
