Libozvučnost jazyka víceméně odpovídá povaze nositele. Nevím, zda-li jsem si to za ta léta asocioval, nebo se jazyky po staletí takto utvářely. Některé z jazyků jsou k jedněm účelům vhodnější než-li ty druhé a ty zas mají přednosti v oborech jiných.
Přeložit Karla Hynka Máchu a přiblížit ho tak německému čtenáři nepovažuji za nic špatného, naopak, jakákoli snaha dáti umění lidstvu má svůj smysl. (Ačkoli najdeme v historii excesy, kdy národu Götha, Bacha, Beethovena, či Brahmse to nebylo k ničemu.) Ale recitovat německý překlad Máchy českému posluchači pokládám za čin hodný zařazení do projektu Decadence now.
Nechci učit orla létat, alespoň z přísloví vyplývá marnost takové snahy, nicméně s každým jazykem se dá zacházet a tepat jej do tvarů estetických skvostů. Pravda, s některými je to dřina. Kdyby ovšem báseň recitovala žena, neřku-li s rakouským dialektem (v takové té kárované sukénce s podkolenkami samozřejmě), nebylo by se posluchači Vltavy dostalo výsledku ne nepodobného skulptuře odlité z betonu do šalování z nehoblovaných fošen.
