Kovárna stála uprostřed ostatních stavení na malé vyvýšenině, takže z pod žudru bylo vidět na humna. Stavení byla pustá, neb pole si žádala své a po poslední zimě bylo třeba polí nových, protože lidu ve vsi hladem ubylo. Ženy odkládaly nemluvňata k dennímu spánku pod břízu do trav pak se pojily k mužům sklízeti kamení, které urodila zima, aby bylo více místa pro zrno. Uprostřed vsi zůstal jen pan Nerad, když slunce dosáhlo svého a chystalo se ubývat. Bylo třeba rozdělat ohně, neb nástroje byly křehké a kamení velké. I zítra, pozítří a tak do nekonečna bylo třeba starat se, aby hladu bylo co nejméně, když už nebylo v jejich silách zbavit se jej úplně. Pánu Neradově věk již bral dobrý zrak a není divu, že i přes dobrý výhled ze svého místa nespatřil na obzoru postavy. Nebyl ale až tak bez zraku, aby pochopil, že se v místech tišiny cosi hýbá. V dlaních zaměnil měch za kladívko na dlouhém topůrku, to co stálo opřené o perlík, neb bylo ruce nejblíže. Ohrada s koňmi, které byly často na prodej, jelikož pan Nerad dobře věděl jak pomoci hřebci dovnitř a hříběti ven, stála na opačném konci vsi než-li pole. Ržání popohnalo pana Nerada rychleji za stavení, V ohradě bylo sice více koní než cizích mužů, ale i tak byl pan Nerad nerad, že to vidí. Přesila cizích postav zavrhla myšlenku, že by snad mohl použít kladivo jako zbraň, proto zvolil úprk, aby z polí přivolal pomoc. Mužové v ohradě si jeho záměru byli vědomi a dva vetřelci běželi za ním. Věk čtyřiceti a pěti let ubíral skokům starého muže ladnost a rychlost. A tak byly jeho kroky dostiženy mladšími, když se blížil k rozdělanému ohni. Volání dostihlo zemědělce na polích a ti zvedli hřbety své od lopoty a obrátili zraky k domovům pokrytým slámou. Pan Nerad se ve chvílích posledních ohnal nástrojem a silou kováře a jednoho ze zlodějů udeřil do krku. Nápor bolesti povalil zlosyna na bok a ten svým tělem zvrhl výheň. Kousky uhlíků se rozlétly a klestí v rohu kovárny počalo se měnit v dým a po chvíli pak ve žluté jazyky plamenné. Toho však již pan Nerad vidět nemohl, druhý z mužů srazil jej sekerou k zemi a ponechal prach na návsi nasávat se krví kovářovou. Než-li mužové přiběhli z polí bylo v kovárně více ohně, než-li železa a uhlí. Nebylo možné nechat ji jen tak shořet, plameny byly blízko i jiným střechám, proto se přesila zemědělců povážlivě zmenšila o ty, kterým bylo dáno tahat džbery vody ze studny a bránit se tak živlu. Ačkoli mužů ze vsi byla i tak přesila, rozhodli se drancovači postavit se obraně, protože jejich dlaně svíraly zbraně a ruce obránců jen motyky a hrábě. Dřevo pod náporem sekyr umdlévalo a křik obránců přivolával hasiče o pomoc. Agresor se napřáhl k poslednímu úderu a ze vsi mladý muž, ještě panic, poprvé pohlédl smrti přímo do očí. Stín jezdce na zlomek okamžiku přejel po jeho zraku a sekera útočníkova padla do hlíny koňské ohrady a po ní pak i zloděj s hlavou mečem dělenou ve dví. Meč, rychlost koňských kopyt a válečné zkušenosti zbrojnoše ve chvíli ukončily půtky a v koňském výběhu zůstala ležet čtyři těla prostá životů, páté doutnalo pod bývalou kovárnou. Šestý stín rychle zmizel za obzorem. Starý pan Nerad napůl seděl, napůl ležel u zárubně jednoho z obydlí, obklopen ženami na hlavě mokrý hadr, který se zbarvoval do ruda. Když se zbrojnoš mezi ostatními muži na chovatele koní poptal, měl již ten oči navždy zavřené. Pomyšlení, jak by vše asi dopadlo nebyl by se objevil muž s mečem, zahnalo smutek vesničanů nad skonem stařešiny. Ještě nikdy nikdo nepřišel krást za jasného dne. V noci byla vesnice připravena na náhlou nezvanou návštěvu, jaké se dopřávalo i jiným vsím na tomto břehu řeky, avšak na běsnění ve dne uvyklí nebyli. Na to bylo třeba si ještě zvykat.
Zbrojnoš cítil jak mu poslání uniká jak studánčí voda mezi mozolnatými prsty. Ani veselí a vděk žen a mužů ze vsi nezbavila jej chmur, jenž vrásnily mu čelo. Slova převozníků ověřil si teď na vlastní oči. Popel, proměněný džběry vody na bláto pokrýval to co zbylo z dílny a nebylo toho mnoho. Bota šmátrala v kaši až našla to, k čemu by směřovala zbrojnošova otázka, bylo by však koho, kdo by na ní dal odpověděl. Vedle kleští a kladiva, jemuž násada ohořela, leželo několik cejchů a jeden z nich zobrazoval tři spletené ryby.
“To patřilo mému otci”, ozvalo se za zbrojnošem, když si předmět přehazoval v prstech. Zbrojnoš se otočil, mladý muž, jenž ještě před malou chvílí zřel přímo do ostří sekery, měl stejně jako zbrojnoš v očích smutek.
“Na to jsem se chtěl pana otce zeptat, někomu prodal klisnu s tímto znakem, ale přišel jsem pozdě”.
“Tohoto jara jsme prodali jediný kus”. Zbrojnoš povytáhl obočí. “A já vím komu” pravil jinoch, který se předčasně stal mužem.
Dívka stála u okna tvrze, pozorujíc cestu podél široké řeky. Vítr stříbřil hladinu toku a nebýt spletených do spoust copánků, čechral by i její vlasy. V sále hučeli stařešinové a navzdory do příjemna sluncem ohřátého dne jim na ramenou visely těžké chlupaté kůže, snad na důkaz jejich hodnosti. Překřikovali se a hrozili do neurčita. Medovina a maso dávali děvčeti čas. Mnohá zlá slova byla určena dívce, ta je však sotva vnímala, věděla, že slovy sama nic nezmůže a pohled její doufal ve vysvobození z toho všeho hluku. V zákrutě řeky se objevil jezdec, mladé oči na dálku poznají toho v koho touží a vědíc, že zbrojnoš by se nevracel s nepořízenou, objevil se na tváři děvčete jemný, spiklenecký úsměv. “Teď, teď vám zavřu ty vaše uřvané huby”, šeptala si.
Sál umlkal potichu, ačkoli dívka již několikrát pozvedla paže. Nadobro se rozhostilo ticho, až když vešel zbrojnoš. Jenomže nepokynul své paní, aby jí tak dal znamení na důkaz splnění poslání, by pak mohla oznámit všem co zamýšlí podniknout a udělat. Děvče bylo zpočátku v rozpacích, ale zúžené oči zbrojnoše jí pravily ať posečká. Voják předstoupil před vousaté kožešiny a z ramene sundal hrubý pytel.
“Stařešinové přislíbili náprav ve smyslu práva, které zde bylo pány vladyky stvrzeno”, pravil zbrojnoš. “Pan Zbyslav slíbil, pan Bořita slíbil i ty pane Soběslave! I ty jsi slíbil, ale slova vaše jen jak včely lítají”
“Co jsme slíbili bylo dodrženo, bylo dodrženo! Lžeš, pse!” Rozohnil se vladyka a tloukl holí do podlahy, sál počal šumět a hučet. Zbrojnoš chytl a pozdvihl dolní cíp pytle, před muže v kožešinách se vyvalily tři useknuté hlavy. Stařešina Soběslav přistoupil a pohlédl do uťatých tváří. Sklopený zrak doprovázel jej k východu tvrze a pak dál až do Libice. Poznal je všechny, všichni byli z jeho rodu, všichni byli předhozeni jako důkaz vladykově lži. Nekonečně dlouhé ticho přeťal dívčin tichý hlas.
“Dostojím svým slibům, ještě před prvním chladem, bohové jsou mi nápomocni” Nebylo ovšem teď jasné, jak děvče chce svým slibům dostát, když bylo nadevše jasné, že s vladykou Soběslavem, tedy i s jeho synem, nelze již dále počítat.
