Košíkář vrtěl hlavou a bručel pod knírem. Přiběhli dva jinoši a hleděli na obrazec na zemi v písku. Nikdo netušil, čí znak to může být, ale věděli co znamená. Snad jej i někde zahlédli. Muži povětšinou mlčeli a bylo-li třeba slov, tak nanejvýš dvou, tří. Zbrojnoš, ač nenašev odpovědi na svou otázku, zklamán nebyl.
Tady nikdo moc dobytek neznačí, lidé si své poznají. To dál, blízko cizích. řekl muž, s proutím v ruce.
To zbrojnoš věděl, ale blízko cizích mohlo být kdekoli a ušetřit si čas dobrou radou zdálo se být rozumné. Rady se však nyní nedostávalo a nebe počalo plakat. Zbrojnoš postával pod slaměným krovem hledě na mizející znak, který vykreslil do písku. Oblačné slzy padaly do prachu žíznivé země, kráteříce hranici pod střechou z došek tam, kde z proutí a klacků rodí se nůše a koše, než pružnost materiálu jim vezme slunce.
Snad u Nerada na soutoku, snad tam by věděli.
I to zbrojnoš věděl, věděl také jestli do večera nezahlédne slunce bude těžko bude hledat cestu k soutoku a najde-li, nepřebrodí.
Dvůr svlékl prašný kabát a oblékl se do blátivé mazlaviny. Kůň postával pod žudrem a zbrojnoš se o něj opíral. Dnes sotva už bude lépe, kovář děl to samé a mávnutí pravé paže zvalo zbrojnoše do chatrče oplácané hlínou. Vlhkost rychle stoupala zdmi a uvnitř domu to vonělo trochu po houbách a tak trochu jako když Soběbor páral zemi kůži. Odér se však brzy vytratil a prostorem zavonělo pálející se dřevo a posléze voda, v níž vřela slepice. Čtyři muži, to byla míra, pro kterou kdysi košíkář udělal stůl a špalek vedle ohniště posloužil hostu kterak židle. Chlapci byli téměř dospělí, proto po vzoru starších mužů neplýtvali slovy, avšak polévku chlemtali jak psi. Brzká deštivá tma zahnala toho večera společnost do suché trávy dříve než kdy jindy.
Frkání oře vyprostilo zbrojnoše ze sena. Chlad kouřil z úst a nebe se dnilo, aniž by si ponechalo jakýkoli ze včerejších mraků. Avšak chladu přibylo.To skýtalo možnost dostat se na druhý břeh řeky a zároveň neplavat. Voják s košíkářem si vzájemně položili pravé paže na levá ramena a pak odvrátili své zraky každý svým směrem. Před košíkářem se dýmilo z ohniště a před zbrojnošem z lesa.
Zbrojnoš tudy projížděl před třemi slunovraty a věděl, že k brodu již žádného člověka není, jen luka a lesy. Vida však za posledními stromy slaměná přístřeší shledal, že by bylo cestu provádět častěji, neb povinností zbrojnošů bylo vědět a znát zemi, které sloužila jeho paní, a které zase sloužil on. Stavení stála na půl cesty mezi řekou a lesem, ještě notný kus od místa, kde se řeka rozlévá a dává lidem šanci jí překonat. Z pradávného valu nad řekou bylo vidět jak domky, tak i prám na řece. Podívejme, usmál se voják, tak vojsko plánuje přebrodit, aniž by vědělo, že není nutné smáčet koni kopyta. Prám se pomalu blížil k bližšímu břehu, ale nikoho jiného než dvou převozníků nevezl, pasažéři nejspíš putovali stejným směrem jako voják a již zmizeli z dohledu.
Kol staveních dusalo hlínu šestero dětských chodidel. Drobota se, jakmile spatřila zbrojnoše, shlukla k sukním dvou žen, kterým mateřství ještě nestihlo vzít krásu. Jakmile se zbrojnoš přiblížil na vzdálenost kdy je poznat barva očí, zasvítily bílými zuby a zastrčily si pramen vlasů za uši. Zbrojnoš nechal koni holá záda a uvázal jej ke stromu, Stavení byla mladá, chatrná, jen z proutí pomazaného hlínou a snopy na střeše. Kdyby jej snad uvázal k domu a náhodou se objevila kobyla, nebylo by pod čím mladé rodině složit hlavu. A ty tu žily dvě, za domky byly malé záhony a mezi nohama se proplétaly slepice. Jedna z žen podala vojákovi džběr s vodou a ten bez řečí přijal.
Přijel bych častěji, kdybych znal co zde naleznu.
Z pod plavých vlasů zazněl chichot a ta druhá vrátila slova.
Těžko jste mohl vědět, jsme tu sotva dvě jara.
A kdepak jinde rostou tak krásná děvčata? chichot rychle pominul, jakmile té sdílnější zmizel úsměv z tváře. Tam již není ničeho, ves shořela, jen pár nás stihlo prchnout. Od řeky přicházeli muži a zbrojnoš jim, který jim z dálky hleděl do očí se naposledy zeptal:
Co stojí převést na druhý břeh.
Vejce, med, byliny, co kdo nese. Zbrojnoš už neviděl která z žen mu odpověděla, protože vykročil mužům vstříc. Zastavili se dva kroky od sebe a drobně pokyvovali hlavami.
Nemám ni slepic, ni ovoce bych zaplatil za převoz, mohu dát však to. Otevřel dlaň a podal muži vlevo kovový plíšek ve tvaru misky. Převozníci se oba zasmáli, potěšeni nad dobrým výdělkem.
Ale převezete mě i zpátky, za den, nejpozději dva půjdu směrem opačným. Křičel zpovzdálí zbrojnoš, kterak odepínal koně od stromu. Od chatrčí dvě ženy a tři děti pozorovali vor, kterak se bidly brání proudu řeky. Ženy si prsty česaly kadeře za uši, neb jižní vítr zaplétal prameny vlasů a kazil jim tak výhled. Široká gesta mužských rukou vypovídala mnohé o tom, co si muži uprostřed řeky povídají, avšak zbrojnoš zůstával klidný, jen pozorně naslouchal, občas se zeptal, ale to už z valu nad řekou nebylo s to pozorovat. Voda byla temná, a občas otevřela hladová ústa točícího se víru.
Zachmuřený pohled muže ve zbroji vypovídal o starostech, které se připojily ke stávajícím po hovoru s muži na řece. Ano, již dříve podobné zvěsti bylo možné zaslechnouti, ale vždy stařešinové přislíbili, vždy přislíbili. Slibem nezarmoutíš, pomyslil si zbrojnoš a když dvakrát slíbíš, jako bys dal. Nebýt na druhé straně řeky, nejspíš by se hned vrátil, neb pochyby o řečech starých mužů byly velké a poslání, které jej dovedlo až sem nepovažoval v porovnáním s nejnovějším poznáním za tak důležité, hmm, ženské starosti?! Hned jak to v duchu vyslovil se za svá slova zastyděl, vždyť on byl ten, jenž paní svou chránil proti zlým jazykům mužů, ať už slovy, nebo i mečem.
Avšak teď snad mohl ještě navštívit místo, kde by snad zvěděl to, co paní jeho žádala poznat. Místa, která navštívil před notnou dobou byla nedaleko a kdyby měl srdce zbytečně hnát koně, hodina by stačila, aby dosáhl dílčího cíle. Avšak neznaje tak přesného časového pojmu, jakou je hodina, nechal zbrojnoš svého koně svému tempu, pouze se kabonil, když se mu snad chtělo zastavit u meze s kyselou travou. Tu ostruhy koni připomněly jeho postavení v lidské smečce. Zbrojnoš se díval do dálky a zpoza kopce, dělícího jej od vsi, kde se chovávaly koně, vycházelo tmavé mračno. Obloha byla toho dne jinak čistá, jak málo které svědomí v této krajině, proto zbrojnoš kovem do třísel pobídl oře do klusu a pak ještě rychleji.
